„To je ostuda. Nechat se pohřbít v pytli, kdo to kdy slyšel,“ rozčilují se lidé za vlády císaře Josefa II. Panovník má obavu, že se výrobou rakví zničí lesy. „Každá farnost bude mít jedinou rakev,“ přikazuje.

Mrtvoly se zašijí do plátěného pytle a v rakvi odnesou na hřbitov. Tam se ostatky v pytli vysypou do hrobu. Lidé se ale proti takovému zacházení bouří. Ustoupí jim císař?

„Jak ukazuje archeologický výzkum, pohřbívání v rakvích se vyvinulo z ukládání nebožtíků ve vydřevených prkny obložených jámách nebo komorách, čemuž předcházelo prosté uložení mrtvého těla v zemi a jeho zasypání,“ uvádí současný autor Igor Němec.

Poslouží i mohutný strom

Slovanská rodina se v polovině 10. století jde rozloučit se svým zesnulým otcem. Chce, aby důstojně odpočíval v zemi, a tak pro něj nechá vytvořit schránku na ostatky z mohutného dubu.

Stačí i pár prkýnek

Nejstarší rakve u nás se podle archeologa Lubomíra Niederleho (1865–1944) zhotovují z vydlabaného stromu, teprve ve 13. století někteří pozůstalí sbijí schránku z prken. Ovšem před rokem 1500 nejsou žádnou výjimkou ani pohřby úplně bez rakví.

Přicházejí úsporná opatření 

Doslova revoluci zavádí v roce 1784 císař Josef II. (1741–1790). Poručí pohřbívat lidi v pytlích. Úsporná opatření musí být. Jenže lidé protestují, takové zacházení s ostatky jejich blízkých se jim nelíbí.

Nakonec proto panovník svoje nařízení zruší. Teprve mnohem později, až na počátku 20. století, se u nás staví první krematoria.