Vidí barvy ve tmě, jejich křik je možné zaslechnout i na vzdálenost 100 metrů a po zdech se dokážou prohánět stejně rychle jako Spider-Man.

Drobní nenápadní ještěři, které najdeme v teplejších oblastech celého světa (včetně naší kotliny), jsou v přírodě malými rekordmany. Dodnes je známo zhruba 1450 jednotlivých druhů, což je téměř čtvrtina celé plazí říše…

Patříte-li mezi příznivce starosvětské romantiky a máte zálibu v cestování, patrně už jste na ně narazili.

V tropických i subtropických krajinách, v deštných pralesích a na ostrovech nejen vzdálené Indonésie, či v oprýskaných hotýlcích vzpomínajících na dávnou slávu koloniální éry. Anebo i tak blízko, jako na jižní Moravě.

Gekoni se v průběhu let naučili žít po boku člověka a v současnosti ho provázejí po celém světě. Na našem území se běžně vyskytuje gekon turecký, dorůstající až 15 centimetrů délky, který k nám přišel ze Středozemí a Balkánského poloostrova.

Od ještěrek je snadno rozeznatelný hlavně díky svým velkým očím, jimiž, s výjimkou čeledi eublepharidae neboli gekončíkovití, nemrká. Ani nemůže. Víčka gekonům laskavá evoluce nahradila průhlednou membránou, kterou si kvůli osychání olizují jazykem.

Že však výměna něco za něco v přírodě funguje lépe než v Sicilské mafii, získali gekoni obratem svou první superschopnost – vidění barev ve tmě.

Tyčinky a čípky

U obratlovců, včetně člověka, rozeznáváme povětšinou tři druhy světločivných buněk – tyčinky zodpovědné za černobílé vidění, čípky, díky nimž dokážeme vnímat barvy, a fotosensitivní retinální gangliové buňky, hrající roli při synchronizaci tzv.

cirkadiánního rytmu (kolísání aktivity v závislosti na denní době). Předchůdci gekonů, původně striktně denní tvorové, však o tyčinky, které jsou typicky mnohem citlivější a umožňují vidění za sníženého světla, v průběhu svého vývoje úplně přicházejí.

„Každé malé zvíře s malýma očima musí optimalizovat,“ vysvětluje doktorka zoologie Almut Kelber z Lundské univerzity ve Švédsku. „Někdy to znamená i ztrátu jedné schopnosti výměnou za zachování jiné.“ Gekoni nejsou výjimkou.

U těch, kteří se postupem času z denního rytmu adaptují na noční život, skýtající lepší ochranu před predátory, musí příroda provést zpětný veletoč.

Barvy v temnotách

Světločivné buňky původně citlivé na jasné světlo rostou a přizpůsobují se, až se rozměry vyrovnají tyčinkám a v podstatě přeberou jejich funkci. Díky tomu jsou čípky gekonů zhruba 350krát citlivější než lidské. Tím však adaptace nekončí.

Jejich zornice se ve tmě dokážou roztáhnout až na úctyhodný 300násobek své původní velikosti (lidské zvládají jen asi 16násobek).

Tato schopnost by jinému druhu byla na obtíž, protože, stejně jako u fotoaparátu, rozevřená clona a malá ohnisková vzdálenost dává dohromady rozmazaný obraz.

U gekonů  se však zároveň vyvíjejí multifokální čočky, schopné simultánně zaostřovat až do tří různých hloubek.

Až se příště přerazíte ve sporém osvětlení, vzpomeňte si na tyto drobné tvory, protože díky kombinaci všech předchozích faktorů zvládají něco, o čem se lidem, byť vybaveným noktovizí, pouze sní. Dokážou vnímat barvy i tak sporém světle jako záře Měsíce.

Inženýři už se pokusili jejich schopnost napodobit a vytvořit umělé čočky pro lidské nositele. Zatímco se dvěma ohnisky nemají slabozrací problém, lomy světla skrze trifokální čočku považují za velmi matoucí.

Lidský mozek, na rozdíl od gekoního, není podle všeho na podobné vnímání vybaven.

Chodit jako gekon

Kromě pozoruhodného zrakového aparátu disponují gekoni další superschopností – některé druhy dokážou doslova běhat po zdech, zdánlivě bez jakéhokoliv ohledu na gravitaci.

Nečiní jim obtíže udržet se na mokrých listech a kmenech stromů v deštných pralesích, stejně jako na stropech lidských obydlí a číhat na hmyz u zapnuté lampy, či dokonce o toto prominentní místo svádět líté boje. To vše hlavou dolů.

Vědci se tajemství jejich pohybu snaží odhalit už desítky let a teprve výzkumy poslední doby na ně pomalu vrhají světlo poznání.

Ve studii z roku 2012 kolektiv evolučních biologů a zoologů z celého světa odhaluje, že neobyčejná přilnavost, kterou disponují pacičky těchto drobných plazů, se vyvíjí alespoň 11 různými způsoby u rozličných druhů nezávisle na sobě.

Gekoni se dokáží nejen neobyčejně dobře přichytit k téměř jakémukoliv povrchu, ale stejně bez viditelného úsilí znovu pustit.

„Právě jejich schopnost se kdykoliv znovu odlepit, je mnohem působivější, než přilepení samotné,“ říká profesor biologie z Univerzity v kanadském Calgary a jeden z autorů studie Anthony Russell.

„Zkuste odlepit lepicí pásku, aniž byste poškodili povrch, k němuž je přichycená, anebo ji u toho roztrhli. Téměř nemožné.“

Čištění a bakterie

Kromě přilnavosti má gekoní kůže ještě jednu vlastnost, přispívající k supermanství malého zvířátka. Australský druh diplodactylus steindachneri si vyvinul vlastní přírodní verzi hydrofobního pláště.

Kapky se po povrchu jeho kůže pokrytém mikroskopickými ostny, rostoucími v rozestupech širokých pouze tisícinu milimetru, nedokáží plošně rozlít a doslova od něj odskakují v ději zvaném „bublinkový tanec“.

Mimo vody funguje toto kožní fakírovo lože jako přirozená mechanická obrana proti bakteriím, které při kontaktu jednoduše propíchne.

Připočtěme si k tomu schopnost odhodit ocas v případě nebezpečí, barevné vidění ve tmě a chůzi po stropě a vítězný adept na nezpochybnitelného zvířecího supermana je na světě. Škoda jen, že tak malý.