Samuel Whitehouse z anglického Birminghamu se neustále hádá s manželkou a v roce 1733 už mu dojde trpělivost. Její upovídanost a temperament mu lezou pěkně na nervy. „Dej mi konečně pokoj, káčo jedna protivná, užvaněná!“ křičí na ni vztekle. Co má dělat? Rozvést se je moc drahé, zabít ji zase příliš riskantní…
„Prodám Tě!“ rozhodne se rázně. Uváže své ženě kolem krku smyčku a vede ji na ohlávce ulicí. Provaz se zadírá do kůže, ale Mary nezbývá než jít a tiše trpět.
„Taková ostuda, jsem jako kus dobytka,“ šeptá si v duchu a sklopí hlavu, kdykoli se kolemjdoucí otočí za podivnou dvojicí. V Anglii to v 18. století není nic neobvyklého. Jak se zbavit nepohodlné manželky?
Rozvod si mohou dovolit jenom bohatí lidé a chudí si proto poradí po svém. Ženu, která je omrzela, jednoduše prodají. První případy se objevují už na konci 17. století!
Například z listopadu 1692 máme svědectví, že „John, syn Nathana Whitehouseho z Tiptonu, prodal manželku panu Bracegirdlovi.“ Samuel ji dovlékne na birminghamský trh. Zaplatí mýtné, aby mohl prodávat své zboží, a prochází se s ní mezi stánky.
„Žena na prodej, kupte si moji ženu, kdo dá víc!“ vykřikuje a kolem něho se začíná sbíhat dav zvědavců.
Žena jako chovný kůň
„Je krásná, přesvědčte se sami o jejích vnadech,“ vychvaluje ji, jako kdyby šlo o chovného koně. Z publika se ozývají vtipy a smích. „Výborná hospodyně, vynikající kuchařka, pilná a pracovitá,“ líčí přibývajícím zájemcům její další klady.
Raději pomlčí o tom, že je hrozně hádavá. Místní rolníci si Mary pečlivě prohlížejí a někteří ji plácnou po zadku. „Dám jednu penny,“ nabídne přihlížející John Wright. „Dám dvě,“ trumfne ho někdo z davu.
Cena se nakonec vyšplhá až na „úctyhodnou“ jednu guineu (zlatá mince odpovídající hodnotě 21 šilinků, tehdy přibližně týdenní mzda kopáče). „Jedna guinea poprvé, podruhé, potřetí,“ vyvolává Whitehouse jako na dražbě.
Šťastným novým majitelem se stává Thomas Griffiths a spokojený exmanžel mu dá potvrzení o vlastnictví. Dav rozvášněných diváků v čele se spokojeným triem se přesouvá do místní hospody. Budou oslavovat a pivo poteče proudem.
„Samuel Whitehouse prodal svou ženu, Mary Whitehouse, na trhu za jednu guineu,“ píší místní noviny.
Různé ceny i kvalita
Velká část prodejů ale probíhá se souhlasem obou manželů, kteří mají vzájemného soužití dost. Žena má často milence, který si ji za poplatek koupí. Úřady to sice neschvalují, ale pro místní obyvatele jde o divadlo zpestřující všední dny. Ceny jsou různé.
Když se v roce 1720 zamiluje havíř z hrabství Staffordshire do jiné ženy, prodá manželku za 5 šilinků a podle svědků „obchod skončil pitím na úkor manžela a kupujícího.“ O ženu kominíka ze Staffordu (město severně od Birminghamu), přezdívaného Amor, je v roce 1801 takový zájem, že se z vyvolávací ceny jeden cent vyšplhá až na pět šilinků a šest pencí.
Zlatý věk prodeje
I když cílem anglického manželského zákona z roku 1753 je zabránit podobným praktikám, obchod se ženami kvete i po schválení zákona. Zlatý věk prodeje přichází v letech 1780 – 1850, kdy změnilo majitele dokonce 300 žen!
17. července 1759 najdeme v londýnských novinách Times: „V pátek řezník vystavil svoji ženu ve Smithfieldu na trhu blízko Ram Inn. Jednu ohlávku měla kolem krku, druhou v pase. Jejím šťastným kupcem se stal řidič.
Zaplatil za ni tři guinee.“ Britský historik a právník James Bryce (1838 – 1922) píše, že podobné případy existují i v roce 1901. Jeden z posledních probíhá v Leedsu ještě o dvanáct let později.
„Koupil mne manželův spolupracovník za jednu libru,“ obviní u soudu žena svého muže.
