„Jen tím ho můžeme zničit, že v klidu ho nenecháme, srážkami dílčími ustavičně ho unavovati budeme…jeho posily pokaždé rozprášíme, než k jeho armádě dospějí,“ mluví maršál Radecký o své strategii jak u Lipska porazit Napoleona I. Bonaparta.

Podaří se mu ji splnit. Francouzského císaře napadnou 18. října 1813 hned čtyři armády.

Po definitivní porážce Napoleona I. Bonaparta (1769–1819) v roce 1815 už to vypadá, že si Jan Josef Václav Radecký (1766–1858) bude moci nerušeně užít klidu.

Jenže v roce 1831 potřebuje císař František opět pomoci, když se Benátsko a Lombardie bouří. Vojevůdce dokazuje, že i v 65 letech je stále při síle. Zůstává zde jako guvernér Lombardie. V Miláně vypuká v roce 1848 znovu povstání, za kterým stojí cigarety.

Rakouská vláda tehdy zvyšuje daně z kolkování. Italové proto odpovídají bojkotem rakouského tabáku. Jenže Radeckého důstojníci je s požehnáním svého velitele provokují kouřením. Mezi Rakušany a Italy dochází bitkám.

Mladý duchem i ve stáří

Tabák se stává záminkou k protirakouskému povstání, do jehož čela se staví sardinský král Karel Albert (1798–1849). Sardinie vyhlašuje Rakousku válku. Radecký, který od roku 1836 nosí maršálskou hůl, znovu bojuje.

Nyní je mu už 82 let a podle svědectví jeho současníků to vypadá, že mu přece jenom ubývají síly. „Zvláštností Radeckého bylo i to, že si zachoval stálou myšlenkovou pružnost.

Vyznačoval se naprostým nedostatkem zkostnatělosti navzdory věku,“ píše český historik Otakar Frankenberger (1911–1998).

Hlídá následníka trůnu

Svůj úkol proto znovu zvládne navzdory tomu, že musí kromě válečné situace věnovat pozornost i Františku Josefovi (1830–1916), následníkovi habsburského trůnu, který se přihlásil k němu do vojenské služby.

Přijíždí v dubnu 1848. Radecký by ho nejraději někam uklidil, aby se nemusel bát o jeho život, jenže František Josef na to nepřistoupí a zúčastní se proto bojů u italské Santa Lucie 6. května 1848. Krátce poté ale odjíždí do rakouského Insbrucku a Radecký má konečně klid.

Užívá si zaslouženého důchodu

25. července 1848 se mu navíc podaří u Custozy nad Italy zvítězit. Ovšem následný mír trvá opět jen chvíli. O rok později král Karel Albert znovu povstane a vykoleduje si od maršála druhou porážku. Ve Vídni po svém návratu vzbuzuje maršál obrovské nadšení.

Teď už si užívá zaslouženého důchodu. Umírá v 92 letech na zápal plic poté, co si zlomil krček stehenní kosti.