Jen cosi přitažlivého na lovu velryb, biblickém souboji člověka s leviatanem. Snad i proto jich v průběhu 18. a 19. století zahyne rukama velrybářů bezmála čtvrt milionu.

Nejslavnější lovci pocházejí z amerického Nantucketu, rozhodně však nejsou prvními pány řemesla, jehož původ se táhne hluboko do dějin. A navzdory snahám ochránců přírody přetrvává dodnes.

Velrybářství je činnost skoro stejně stará jako lidstvo samo. Nejstarší zmínky o lovu těchto majestátních mořských savců pocházejí patrně z jihokorejského Ulsanu z doby zhruba 6000 let před naším letopočtem.

Petroglyfy z Bangudae vytesané do skal nad ramenem řeky Taehwa zobrazují kytovce i způsoby jejich lovu původními obyvateli této oblasti, které se v mnohém podobají pozdějšímu velrybářskému umění, o kterém píše i Herman Melville (1819-1891).

Spočívají v použití většinou bambusové harpuny nebo šípu, připevněnému lanem k plovoucí kotvě v podobě soudku nebo vaku ze sešitých tuleních kůží. Jak se zraněná velryba snaží uplavat, tažné zařízení ji brzdí a vyčerpává, dokud se neunaví a je zabita.

Tento způsob lovu je oblíbený i u Inuitů, japonských domorodců Ainuů či Basků.

Ještě starší metodou, využívanou při lovu menších druhů jako běluhy, sviňuchy nebo narvalové, je jejich zahnání na mělčinu pomocí člunů, které zvířata vyděsí a odříznou jim cestu na volné moře.

Jakkoliv je pro přímořské národy lov kytovců tradicí klenoucí se do minulosti vzdálené tisíce let, skutečný rozkvět tohoto řemesla přichází až zhruba v polovině 17. století. A jeho centrem a střediskem je nenápadný ostrůvek padesát kilometrů jižně od mysu Cod.

Velrybářský kapitol

Lovci z Nantucketu, zabíjením velryb v průběhu let prosluli. Na první výpravy vstříc největším živočichům naší planety vyrážejí na šestimetrových veslicích, využívaje domorodých Wampanoagů coby levné veslařské síly.

Technika lovu spočívá ve vrhání harpun, které zvíře nemají usmrtit, ale slouží v podstatě jako velké rybářské háčky. Zraněná velryba se dá po zásahu na úprk a táhne za sebou čluny ve zběsilé jízdě, přezdívané „nantucketská jízda na saních“, dokud se neunaví.

Lovci se pak přitáhnou blíž a pomocí 12 stop dlouhého kopí se snaží zasáhnout tepnu v blízkosti velrybích plic. Jakmile se to podaří, zvíře vychrlí proud krve a je po všem.

Zápal nantuckeťanů je natolik velký, že kolem léta páně 1760 je populace vorvaňů a velryb černých v blízkosti ostrova zcela vymýcena a za kořistí je třeba vydávat se dál.

Z několika měsíčních plaveb v severním Atlantiku se postupně stávají výpravy na druhou stranu světa, do lovišť v Tichém a Indickém oceánu, dlouhé 2 až 3 roky.

Průměrná loď uloví během této periody zhruba 40-50 velryb, než jsou její útroby naplněny a vrátí se domů. Hnací silou v pozadí přitom už dávno není přímá obživa, ale něco docela jiného. Tekuté zlato té doby, velrybí olej.

Světlo z hlubin moří

Kromě vrstev tuku, stahovaného z mrtvé velryby v dlouhých pruzích a následně vařeného v kotlích přímo na palubě lodí, které se tak stávají pohyblivými továrnami značkujícími svoji polohu černým kouřem na vzdálenost mnoha mil, jsou vorvani obrovští pronásledováni kvůli spermacetu.

Tato olejovitá látka vyplňující rozsáhlé dutiny lebečních kostí těchto kytovců se dále dělí na spermacetový olej a vorvaninu, pevnou, sněhově bílou, průsvitnou a lesklou látku, užívanou nyní k přípravě mastí a v parfumerii.

Z hlavy jediného dospělého vorvaně obrovského je možné získat spermacetového oleje až tři tuny. V průběhu 18. a 19. století se jedná o látku s vlastnostmi, jimž ve zbytku přírody není rovno.

Slouží k výrobě mazadel nezbytných pro obrovská soukolí zvolna se přikrádající industriální revoluce, voskových svíček, k úpravě textilu, lan i výrobě mýdla.

Kromě toho hoří vysokým, nekouřícím plamenem, takže se rychle stává hlavním zdrojem pouličního osvětlení, majáků i domácích olejových lamp. Fyzikální jednotka svítivosti, kandela, je původně odvozována právě od záře svíčky z velrybího tuku.

Petrolejová záchrana

Odhaduje se, že během 19. století přichází pod rukama posádek velrybářských lodí o život více než 236 tisíc těchto majestátních tvorů. Pokud by trend pokračoval ekvivalentním způsobem, byla dnes moře o tyto velikány bezpochyby chudší.

Záchrana znamenající úpadek zájmu o velrybí olej nakonec přichází z rukou Kanaďana Abrahama Gesnera (1797-1864). V roce 1849 se mu poprvé daří frakční destilací vyrobit z nafty nové palivo – petrolej.

Bezbarvá kapalina, jejíž produkce je levná, nevyžaduje dalekosáhlé pronásledování po sedmi mořích světa, a je možné ji dlouhodobě skladovat bez nepříjemného zápachu, v průběhu pětadvaceti let zdánlivě neotřesitelný obchod s velrybím olejem nemilosrdně zlikviduje.

Ze 736 lodí velrybářských lodí v roce 1846 jich o třicet let později zbývá pouhých 39. Zdá se, že kytovci jsou zachráněni. Anebo ne?

Nejisté přežití

Navzdory poklesu zájmu o velrybí olej pokračuje neregulovaný lov kytovců až do dvacátého století, kdy je ustanovena Mezinárodní velrybářská komise. Ta v roce 1986 ustanovuje celosvětové moratorium na komerční lov velryb.

Zákaz se nevztahuje pouze na domorodé obyvatelstvo Grónska, Aljašky, Sibiře, souostroví Grenadiny a ostrova Svatý Vincenc. Na Faerských ostrovech probíhá lov rovněž, ale týká se pouze kytovců menších.

Ne všichni jsou však s rozhodnutím komise spokojeni, hlavně země, kde má lov velryb historický význam. Norsko respektuje moratorium pouze do roku 1993, než obnoví lov ve vodách severního Atlantiku s vlastními regulacemi a kvótami.

V roce 2006 ho následuje Island, řídící se také vlastními předpisy. Nejproblémovější zemí světa tak zůstává Japonsko, dlouhá léta maskující komerční lov pod rouškou vědeckého výzkumu.

Od roku 2014 má rozhodnutím Mezinárodního soudního dvoru v Haahu zakázán lov v arktických vodách, jehož platnost však odmítlo uznat.

Budoucnost kytovců na naší planetě tak zůstává nejistá, podobná jatka jako v době spermacetové horečky náš však snad už nečekají.