„Mayday, mayday, Volá Estonia, mayday, mayday!“ zoufalé tísňové volání se nese temnou nocí. Je přesně 1:23:11 hodin a první, kdo obdrží tuto zprávu, je radista na trajektu Silja Europa. „Haló, Estonia, tady Silja Europa, špatně vás slyšíme!“

Tento dramatický rozhovor probíhá v noci 28. září 1994. „Tady kapitán Silja Europa Mäkalä. Estonia, udejte polohu!“ žádá logicky kapitán lodi, která zaslechne volání o pomoc. Odpověď moc povzbudivá není a vysílání je přerušeno.

„Sakra,“ práskne sluchátkem kapitán Esa Mäkalä. Silja volá na pevninu: „Radio Helsinky potřebujeme nutně polohu trajektu Estonia.

Jsou na mayday!“ Zatímco Baltské moře bičuje silný vítr a vzdouvající vlny dosahují až pěti metrů, posádka mnohatunového kolosu Estonia, bojuje o životy své a svých cestujících.

„Kapitáne, to je nanic!“ vzteká se Teijo Seppelin, radista Siljy, která se marně snaží dovolat Estonii.

Počasí pod psa,  teplota vody je smrtelná

Desetipalubový kolos Estonia se na poslední pouť vydal večer 27. září 1994, v 19:15 místního času. Na palubě bylo tou dobou 38 kamionů, dva autobusy, 34 aut a 803 pasažérů spolu se 186 členy posádky.

Asi po šesti hodinách plavby je moře čím dál více rozbouřenější a tak zkušený kapitán Arvo Andersson (1954 – 1994) nechá vysunout stabilizátory a pokračuje nesníženou rychlostí 14 uzlů (26 km/h) směrem ke Švédsku.

Krátce před jednou hodinou se zatřese lodí silná rána. Loď začne zpomalovat, ale kontrolky nic nesignalizují. Na lodi ovšem vypukne peklo. Trajekt se začíná povážlivě naklánět, vypadávají funkce jednotlivých přístrojů.

Vzduchem létají stoly, židle a další kusy nábytku. Hysterii začínají postupně propadat i cestující. Loď se pomalu naklání na pravý bok, posádka se pokouší spustit záchranné čluny. Polonazí, vyděšení cestující zvyšují zmatek.

Estonia třikrát zahoukala

Na místo neštěstí spěchá asi 12 lodí, ale zkušeným námořním vlkům je jasné, že přijedou pozdě.Teplota vody se pohybovala kolem 8°C a to je pro nedostatečně oblečené lidi ve vodě smrtelné! Někteří pasažéři ani nestačili na nebezpečí zareagovat. V 1:48:00 hod.

jde Estonia s posledním zaskřípěním ke dnu. První finský, záchranný vrtulník přiletí až téměř dvě hodiny po tísňovém volání. Posádce se naskytne pohled, při kterém přechází mráz po zádech.

Stovky záchranných vest, ale většinou prázdných, převrácené prámy a čluny lemují totální beznaděj. „Bože můj, Bože můj,“ opakuje sklesle Matti Rytkonen, pilot záchranného vrtulníku.Tragédie si vyžádala 852 životů, z nichž bylo 501 Švédů.

Nakonec se z 989 osob se zachrání pouze 137. Záchranáři najdou jen 95 těl, zbytek si vzalo moře.

Vše zaviní odlomená příď?

„Co se vlastně stalo?“ ptá se veřejnost. Zpráva vyšetřovací komise je strohá. Špatné svářečské práce a nedostatečné bezpečnostní zámky způsobily, že se v rozbouřeném moři odlomila příď.

Svou hmotností stihla nenávratně poškodit vzduchotěsná vrata a do prostor autopaluby začala vnikat voda – pro loď typu Estonie to byl ortel smrti, píše se dále ve zprávě. Jenže… Z autopaluby byly údajně slyšet výbuchy.

Estonia prý dopravovala tajný vojenský materiál, zřejmě z ex-sovětských zemí. Švédská vláda ostře protestuje a podobné spekulace odmítá.

Nakonec vyjde najevo, že Estonia proti všem předpisům opravdu přepravovala mimo jiné, elektronická zařízení vojenského charakteru, ale tahle vojenská zásilka loď určitě neohrozila! Byla však jediná?

Jedna z největších námořních katastrof od 2. světové války není dodnes spolehlivě objasněna.