Po 2. světové válce stojí v Japonsku lidé dlouhé fronty na jídlo a obyčejná miska nudlí představuje skoro malý poklad.

Právě tehdy dostává Momofuku Andó nápad, který zní jednoduše, ale jeho uskutečnění je pořádná věda: Vytvořit nudle, které vydrží dlouho, jsou levné, chutné a stačí je zalít horkou vodou. 

Píše se druhá polovina 50. let a Japonsko se stále vzpamatovává z války. Jídla není nazbyt a před stánky s nudlemi se tvoří dlouhé fronty.

Právě pohled na hladové lidi hluboce zapůsobí na podnikatele Momofuku Andóa (1910-2007) dochází k jednoduchému závěru: Pokud má být společnost spokojenější, musí mít především co jíst. Andó si proto stanoví zdánlivě nemožný úkol.

Chce nudle, které chutnají dobře, nekazí se, jsou levné, bezpečné a připraví se během několika minut tak jednoduše, že jejich výroba nebude připomínat alchymistickou laboratoř. Jenže právě tady začíná jeho vlastní malá domácí válka s těstem.

Na zahradě svého domu v Ikedě si postaví jednoduchou dřevěnou dílnu a téměř rok experimentuje. Spí průměrně jen čtyři hodiny denně a bez přestávky zkouší nové postupy. Nudle připravuje, suší, vaří, ochutnává a zase vyhazuje.

Spása přichází od manželky

Potom přijde okamžik, který působí skoro jako kuchyňský vtip. Andó pozoruje svou manželku při přípravě tempury, japonského jídla z kousků ryb a zeleniny nebo ovoce osmaženého na pánvi v těstíčku.

V rozpáleném oleji si všímá drobných bublinek, které unikají z těsta. A najednou mu dochází, že právě tady může být řešení. Co kdyby nudle jednoduše rychle usmažil v oleji? Zkouší to. A funguje to.

Horký olej z nudlí vytahuje vodu a vytváří v nich drobné dutinky. Nudle se tak téměř úplně vysuší, takže se dlouho nekazí. A ještě lepší je druhá část triku:

když se později zalijí horkou vodou, tekutina proniká do těchto mikroskopických otvorů a nudle znovu změknou.

Andó tak objevuje princip, kterému se říká bleskové smažení neboli flash-frying. Z obyčejné pánve se právě stává místo, kde se rodí úplně nový druh jídla.

„Magické“ nudle dobývají svět

Dnem D se stává 25. srpen 1958, kdy přichází na japonský trh jídlo Chicken Ramen, podle společnosti Nissin první instantní nudle na světě. Zpočátku přitom nevypadá jako jistý hit.

Jedna porce stojí 35 jenů, zatímco běžná porce udon nudlí stojí kolem šesti jenů. Velkoobchodníci proto kroutí hlavou: Kdo by proboha kupoval tak drahé nudle, když si může pořídit obyčejné? Jenže zákazníci mají jiný názor.

Nudle stačí zalít horkou vodou a za dvě minuty jsou připravené. Zájem rychle roste. Andó tím ale ve svých snahách nekončí.

Při cestě po Spojených státech v roce 1966 vidí americké obchodníky, jak si jeho nudle rozlamují do papírových kelímků, zalévají je vodou a jedí vidličkou. Další nápad je na světě.

V roce 1971 přichází Cup Noodles, nudle přímo v kelímku, který slouží zároveň jako obal, nádoba i miska. Z poválečné snahy nasytit hladové lidi se stává celosvětový fenomén. Dnes už nikoho nepřekvapí, že stačí zalít nudle horkou vodou a chvíli počkat.

Jen málokdo ale při tom pomyslí na muže, který kdysi stojí ve své malé zahradní dílně, zoufale hledá způsob, jak usušit nudle a nakonec najde odpověď na pánvi své manželky.