Je duben 1815 a na indonéském ostrově Sumbawa vybuchuje sopka Tambora. Nikdo tehdy netuší, že oblaka popela a oxidu siřičitého změní počasí téměř na celé planetě. O rok později přichází něco, co dějiny zapíší jako „Rok bez léta“.

Mrzne uprostřed června, úroda mizí před očima a hlad se stává každodenní realitou.

Na první pohled vypadá jaro roku 1816 docela obyčejně. Jenže Slunce svítí podivně mdle a oblohu často zakrývá našedlý opar. Jemné částice vyvržené erupcí Tambory totiž zůstávají vysoko ve stratosféře a odrážejí část slunečního záření zpět do vesmíru.

Průměrná teplota na severní polokouli klesá asi o půl stupně Celsia, což zní nenápadně, ale důsledky jsou ničivé. V červnu padá v americké Nové Anglii sníh, v červenci se objevují mrazy a v Evropě nepřestává pršet.

Pole se mění v bahniště a obilí nestihne dozrát. Nikdo tehdy neví proč. Jedni viní sluneční skvrny, druzí Boží trest a další se obávají, že se klima navždy změnilo.

Teprve moderní věda propojuje katastrofu s erupcí Tambory, která patří k nejsilnějším zaznamenaným sopečným výbuchům v dějinách.

Velmi studený den

Dobová svědectví zachycují zoufalství obyčejných lidí s mrazivou přesností. Americký duchovní Thomas Robbins si do deníku zapisuje: „Byl to mimořádně studený den.“ O několik dní později poznamenává, že mráz zničil téměř vše, co lidé zaseli.

Farmářské kroniky z Vermontu popisují, jak sněhová bouře přichází 17. června a pohřbívá krajinu pod bílou peřinou. V Evropě si lord Byron povzdechne ve slavné básni Darkness:

„Měl jsem sen, který nebyl snem.“ Nepřetržitý déšť a temná obloha drží jeho společnost celé dny uvězněnou ve vile u Ženevského jezera. Právě tam vzniká nápad na román Frankenstein, který píše mladá Mary Shelleyová.

Katastrofa tak paradoxně porodí jedno z nejslavnějších literárních děl všech dob.

Ceny rostou

Nejhorší však přichází na polích. Úroda obilí, brambor i ovoce hromadně selhává, ceny potravin prudce rostou a Evropou se šíří hlad i epidemie skvrnitého tyfu. V mnoha městech propukají nepokoje a rabování.

Tisíce rodin v Severní Americe opouštějí své farmy a stěhují se na západ v naději, že najdou příznivější podmínky.

Atmosféra zůstává plná jemného prachu ještě dlouhé měsíce a západy slunce získávají neobvykle syté červené odstíny, které později zachycují malíři romantismu. Rok bez léta se tak stává jednou z největších přírodních katastrof moderních dějin.

Připomíná, jak jediná erupce na odlehlém ostrově dokáže změnit život milionů lidí na druhém konci planety a jak těsně je lidská civilizace propojena s přírodními silami, které stále nedokážeme ovládat.