Metropole, která jindy pulzuje životem, připomíná město duchů. Na zahrádkách kaváren nikdo nevysedává, auta téměř nejezdí, staženou roletu a zhasnutou výlohu má i většina obchodů. Lidstvo se nevypařilo, jen chce dát vládě najevo, že s jejími kroky nesouhlasí.
Důvody, proč nezapnout počítač, soustruh či otevřít přepážku, mohou být různé. Od výše platů až po nespokojenost s vládnoucí garniturou. EPOCHA se tentokrát vydá do davu rozvášněných lidí, kteří tím, že nepřijdou do práce – ochromí fungování celé země.
Klid v ulicích
Kdo stávkuje: Dělníci v Seattlu
Kdy: 1919
Počet zúčastněných: 65 000
Jako by těch problémů po první světové válce nebylo málo. Ceny rostou jako šílené, podobnou tendenci ale nemají mzdy dělníků v seattleských přístavech.
Lékařská smůla
Pracovníci z loděnic vyjadřují solidaritu s komunistickou revolucí z roku 1917. Když například mají nakládat zbraně pro carskou armádu, odmítnou to a plavidlo potopí. Navíc chtějí také svá práva a vyšší výplatu.
Majitelé firem reagují, zvednou plat pouze kvalifikovaným pracovníkům, což vyvolá odmítavé reakce. Na 35 tisíc lidí se 21. ledna 1919 rozhodne vejít do stávky.
A ostatní odborové svazy nenechají lodní dělníky osamocené a na začátek února zmobilizují všechny síly. Jakmile hodiny ukáží 10 dopoledne 6. února 1919, Seattle zachvátí generální stávka. Nejezdí doprava, obchody mají zavřeno, restaurace nevaří.
Celkem se přidá na 65 tisíc lidí, aby město fungovalo, stávkující zřídí speciální výbor, který sbírá odpadky, pomáhá s provozem v nemocnicích – nechce totiž brát veřejnost jako rukojmí. Do zaměstnání musí také lékaři a hasiči.
Bez úspěchu
Kriminalita paradoxně atakuje historická minima. Do stávky se postupně zapojí také vojenští veteráni. „Nikdy jsem město neviděl tak klidné,“ utrousí generálmajor John F. Morrison (1857–1932), který je tou dobou v Seattlu.
Vláda se však bojí, co bude dál. Poslední kapkou jsou letáky s komunistickými myšlenkami, jež město zaplaví. „Rusové nám ukázali cestu,“ stojí v nich. Starosta Ole Hanson (1874–1940) povolá vojenské síly, ty nakonec zasáhnout nemusí.
Stávka vydrží 5 dní, než se část lidí do práce vrátí. V loděnicích protesty pokračují, svých požadavků ale nedocílí.
Pomocná ruka studentům
Kdo stávkuje: Velká část francouzských pracujících
Kdy: 1968
Počet zúčastněných: 10 milionů
Demonstrace a stávky by si mohli ve Francii nechat patentovat jako národní zvyk. Jenže události z května 1968 předčí všechna očekávání.
Sounáležitost ke studentům
V zemi panuje nespokojenost a šíří se hlavně mezi studenty na univerzitách. Ti si stěžují na zastaralý vzdělávací systém a konzervativní názory panující na akademické půdě. Do toho musíme zmínit i stále silnější levicová hnutí.
Tento koktejl způsobí, že na jaře 1968 několik studentů obsadí univerzitu v Nanterre, která leží kousek od Paříže.
A právě odtamtud se nepokoje přesouvají i do francouzské metropole, to už nespokojení mladí lidé vniknou do jedné z budov prestižní pařížské Sorbonny. Úřady nechají zasáhnout policii, což vyvolá chaos.
Studenti staví barikády v ulicích a rebelanti získávají podporu odborů. Solidaritu vyjádří dělníci z celé Francie. Velké fabriky nefungují, nečinnost vykazuje také státní správa, přidají se i učitelé. Celkem odmítá pracovat asi 10 milionů lidí.
Tři týdny se snaží prezident Charles de Gaulle (1890–1970) situaci zvrátit. Nakonec ustoupí, slíbí zvýšení mezd, rozpustí parlament a vyhlásí předčasné volby. Ty paradoxně vyhrává jeho strana, on sám ale v roce 1969 na prezidentskou funkci rezignuje.
Konec uhelné tradice
Kdo stávkuje Britští horníci
Kdy: 1984-1985
Počet zúčastněných: 140 000
Hornictví a Velká Británie patří neoddělitelně k sobě – těžba platí dlouhá léta za stěžejní část tamního průmyslu. Stejný názor však nesdílí konzervativní premiérka Margaret Thatcherová (1925–2013).
Krvavá potyčka
Chce zeštíhlit státní výdaje, protože velká část dolů patří právě britské vládě. Poradci jí navíc oznámí, že uhlí není tak rentabilní jako dřív. V energetice navíc začíná hrát prim plyn a také jádro.
K tomu musíme přičíst i fakt, že velká část dolů potřebuje pořádnou modernizaci, a tak přichází na přetřes nápad ohledně uzavírání ztrátových zařízení. Pro některé hornické regiony by to znamenalo apokalypsu, protože jiná práce v okolí zkrátka není k sehnání.
Národní unie horníků zpozorní a vyhrožuje. Pokud bude uzavřen jediný důl, započne stávka. Premiérka se nezalekne a v březnu 1984 oznámí zrušení hned 20 dolů. Šmahem tak přichází o práci 20 tisíc lidí.
A to si horníci nenechají líbit, blokují železnici, brání v další těžbě na jiných dolech. Nejdramatičtější situace nastává u koksovny Orgreave, kde se 18. června 1984 setká 5 000 horníků a 6 000 policistů. Teče krev a 95 lidí skončí ve vězení. Nepokoje ale vládu neoblomí, a tak po roce stávky se vrací vše do normálu.
