Jedno z nejslavnějších lízátek na světě začíná jako docela obyčejný nápad: Co kdyby se bonbon dal jíst, aniž by člověk měl ulepené prsty? Zní to banálně, jenže právě tahle drobnost v roce 1958 rozjíždí sladkou revoluci.

Píše se rok 1958 a španělský podnikatel Enric Bernat (1923-2003) přemýšlí nad problémem, který lidstvo zjevně potřebuje naléhavě vyřešit: děti jedí bonbony rukama, a ty jsou po chvíli lepkavé jako právě natřená lavice.

Bernat proto přichází s nápadem sladkosti, která se „jí jako bonbon, ale jako by byla na vidličce“. Ke kulatému tvrdému bonbonu jednoduše připevní dřívko. Dnes to zní naprosto samozřejmě. Tehdy je to ale chytrý obchodní tah.

Dítě si může cukrovinku držet za tyčku, rodič nemusí řešit ulepené ruce a bonbon se navíc dobře prodává. První výrobky mají sedm příchutí, například jahodu, pomeranč, citron, jahodu se smetanou nebo mátu. Jenže nový výrobek ještě potřebuje jméno. A tady začíná docela zábavná kapitola.

Gól nepadá, Chups vítězí

První název totiž není Chupa Chups. Bernatův výrobek dostává jméno GOL, protože bonbon připomíná fotbalový míč a otevřená pusa má podle této logiky fungovat jako fotbalová branka.

Marketingový tým zřejmě tehdy věří, že spojení cukrovinky a fotbalu je geniální nápad. Jenže zákazníci mají jiný názor.

V roce 1960 se název mění na CHUPS. O tři roky později pak přichází rozhlasová znělka se slovní hříčkou kolem španělského slovesa chupar, tedy „cucat, sát“. Lidé si jméno zapamatují a vzniká Chupa Chups.

Z malého španělského výrobku se postupně stává značka, která míří za hranice. Ale pořád jí chybí něco, co by ji dokázalo na regálu okamžitě prozradit.

A tehdy přichází na scénu muž, od něhož by podobnou službu čekal málokdo, surrealista Salvador Dalí (1904-1989).

Barevná květinka

V roce 1969 se Dalí podílí na podobě značky Chupa Chups. Podle firemní historie vezme kus novinového papíru a během několika minut načrtne základ loga. Nevzniká přitom úplně nové jméno, to už značka má. Dalí mu však dává výraznou podobu:

nápis umisťuje do barevného květinového útvaru, který připomíná sedmikrásku. A přichází ještě jeden geniálně praktický detail. Logo nemá být někde na boku obalu, kde ho při držení lízátka snadno schová ruka. Má být nahoře, aby bylo dobře vidět.

Surrealista tak ukazuje, že dokáže myslet nejen na roztavené hodiny a bizarní sny, ale také na obyčejný regál v obchodě. Chupa Chups se postupně šíří po světě a v 90. letech 20. století se podle firemních údajů prodává už ve 164 zemích.

Z bonbonu na dřívku se stává globální ikona. A to je možná nejvtipnější pointa celého příběhu: jeden z nejslavnějších surrealistických umělců 20. století nakreslí během krátké chvíle obrázek pro cukrovinku, kterou si pak miliony lidí strkají do pusy.