„Tobíku?“ zkouší to znovu jeho matka. Chlapec jako by ji neslyšel. Dál jede angličákem po bednění pískoviště. „Musíš se té holčičce omluvit.“ Hoch zahodí auto „Ne! To teda nemusím!“ a s rozčíleným řevem utíká na druhý konec hřiště. „Rozmazlenej fracek,“ odfrkne si znechuceně vedle stojící dáma.
Problémy se soustředěností ve škole – a nejen tam. Nevídané zaujetí pro těch pár věcí, které je baví. Neschopnost zůstat chvíli v klidu a neovladatelné výbuchy vzteku, epizody lítostivosti nebo nadměrná vztahovačnost.
To je jen krátký výčet toho, co vše se skrývá pod dnes již značně rozšířenou zkratkou neurovývojové poruchy ADHD (attention deficit hyperactivity disorder). Projeví se zhruba u třech až sedmi procent dětí a téměř u poloviny z nich přetrvá i do dospělosti.
Pokud se podíváme na statistiku, většina dětí s ADHD jsou chlapci. A špatnou zpráva je, že u 44 % dětí se k ADHD přidá ještě další psychická porucha.
Zatracená dědičnost!
Co vlastně za ADHD může? Na rovinu si řekněme, že se to stále s jistotou neví. Díky magnetické rezonanci ale víme, že se projevuje například zmenšeným objemem mozku.
To však rozhodně nelze vykládat tak, že by byli lidé s ADHD méně inteligentní – často je pravda zcela opačná. Jen se hůř soustředí na věci, které nejsou v centru jejich zájmu.
Dochází také k horší regulaci neurotransmiterů, tedy přenašečů vzruchů, jakými jsou dopamin, serotonin a noradrenalin. Výzkum provedený na 225 000 Evropanech publikovaný loni v periodiku Nature genetics také odhaluje spojitost s výskytem konkrétních 27 genů. Zde se sluší příhodně dodat, že je ADHD ze 75 % dílem dědičnosti.
Spánek? Na to není čas!
Je po 23. hodině a její oči v zoufalém hledání chvilky relaxace projedou novinky na sociálních sítích. Děti jejích kamarádek už dvě hodiny spokojeně spí, ona doufá, že konečně dosáhli téhož. Řada dětí s ADHD toho zkrátka moc nenaspí.
Prolistuje synkovi žákovskou knížku a úlevně si odechne. Žádná nová poznámka k jeho chování. Mít dnes tento syndrom je – hlavně pro školní roky – prokletí. ADHD není u lidstva žádnou novinkou.
Zbývá se jen ptát, proč, když jde o takový problém, syndrom evolučně nevymizel. Nový vědecký výzkum naznačuje, že má lidstvo za sebou dlouhé období, kdy šlo naopak o výhodu – a to dokonce takovou, že mohla zajistit přežití!
Systém versus zdánlivý chaos
Sedmičlenný vědecký tým, z něhož se dva autoři bohužel nedožili publikace výzkumu, se zaměřil na 500 dospělých, z nichž se u necelé poloviny projevovaly příznaky ADHD. Pod vedením neurovědce, profesora Davida L. Baracka z Pensylvánské univerzity, nechali dobrovolníky hrát počítačovou hru.
Mise? Jednoduchá: Sesbírat během osmi minut co největší počet bobulí z různých keříků. Hráči si musí během hry vybrat: Buď zůstat na konkrétních keřích, i když bobulí sběrem ubývá, anebo sklízet relativně daleko, na dalších dřevinách. A čas běží…
Podtrženo, sečteno…
Co se ukáže? Ti, kteří mají vyšší skóre ADHD projevů, nevydrží trpělivě česat na jednom místě a obíhají další vzdálené keře. Tím ale ztrácejí čas na sběr. Ty, kteří systematicky češou ovoce na místě, zase zpomaluje úbytek bobulí.
„Pokud by byl tento syndrom pro lidstvo čistě negativní, začal by pomalu mizet,“ vysvětluje profesor Barack. A kdo tedy ve hře co do počtů nabíraného ovoce uspěje?
Ti, kteří na první pohled zmateně běhají herním polem, tedy ti s ADHD! „Jde jen o prvotní výzkum, ale v některých souvislostech v něm jsou naznačeny jasné výhody tohoto syndromu,“ komentuje profesor.
Podtrženo a sečteno, zdá se, že co je dnes jasnou nevýhodou, bývalo kdysi (alespoň v některých situacích) právě naopak…
