Když se mladá britská královna Viktorie zamiluje do prince Alberta, zdá se, že našla nejen manžela, ale i nejlepšího přítele, rádce a životní oporu. Jejich láska se stává jedním z nejslavnějších královských vztahů historie. Když však Albert v roce 1861 nečekaně umírá, Viktoriin svět se zhroutí.
Z hlubokého smutku se Viktorie (1819-1901) už nikdy úplně nevzpamatuje a následujících čtyřicet let žije jako „vdova z Windsoru“, zahalená v černé barvě a ve vzpomínkách na muže, kterého nepřestává milovat.
Viktorie a Albert Sasko-Kobursko-Gothajský (1819-1861) se znají už od dětství, ale skutečná láska přichází až při jejich setkání v roce 1839. Mladá královna je okouzlena jeho inteligencí, vzděláním i klidnou povahou.
Protože je panovnicí, musí o ruku požádat ona jeho. Svatba se koná v únoru 1840 a brzy vzniká mimořádně pevné partnerství. Albert není jen manžel. Stává se důvěrníkem, organizátorem královského dvora i poradcem při státních záležitostech.
Viktorie o něm mluví s obdivem a v dopisech neskrývá své city. „Bez něj nejsem nic,“ píše později. Společně vychovávají devět dětí a vytvářejí obraz ideální viktoriánské rodiny, který obdivuje celá Evropa. Albert má na královnu obrovský vliv a ona mu důvěřuje téměř ve všem.
Jak mám žít bez něj?
V prosinci roku 1861 však přichází katastrofa. Albert po několikatýdenní nemoci umírá ve věku pouhých dvaačtyřiceti let. Viktorie je zdrcena. Ve svém zoufalství píše dceři:
„Jak mám žít bez toho, o koho jsem se opírala ve všem?“ Její smutek je tak hluboký, že se na dlouhá léta téměř stahuje z veřejného života. Ve Windsoru nechává zachovávat Albertovy pokoje tak, jako by byl stále naživu.
Sluhové každé ráno připravují jeho oblečení a teplou vodu na holení. Vdova odmítá připustit, že její životní partner odešel navždy. Historici popisují, že se z jejího zármutku stává doslova způsob života.
Veřejnost ji začíná označovat jako „vdovu z Windsoru“ a někteří Britové jí vyčítají, že se příliš vzdálila svým poddaným.
Zahalená v černé
Nejnápadnějším symbolem jejího smutku je černá barva. Viktorie obléká smuteční šaty bezprostředně po Albertově smrti a už je nikdy neodloží. Černou nosí až do své smrti v roce 1901. Její šatník, šperky i osobní korespondence nesou znaky truchlení.
Dokonce ovlivňuje celou společnost. Británie propadá doslova kultu smutku a přísná pravidla truchlení se stávají módou. Odborníci na dějiny viktoriánské éry upozorňují, že právě královna proměňuje osobní bolest v celospolečenský fenomén.
Přestože se postupně vrací k výkonu panovnických povinností, Albert zůstává přítomen v každém období jejího života. Když Viktorie na sklonku života vzpomíná na svého manžela, stále o něm hovoří jako o své největší lásce.
A když v lednu 1901 umírá, končí jeden z nejslavnějších příběhů oddanosti v dějinách evropských monarchií. Čtyřicet let trvající smutek tak není jen výrazem královské etikety, ale především mimořádně silné lásky, která přežívá i za hranicí smrti.
