Myra Hindleyová z dodávky sleduje motorkáře před sebou. Když jí dá signál světly, nezastaví. Zrovna míjejí děvče. Motorka zabrzdí o kus dál. Ian Brady (1938–2017) počastuje Myru káravým pohledem:

„Proč jsi tý holce nenabídla odvoz?“ „Bydlí kousek od mojí mámy, známe se,“ vysvětluje řidička.

„Zkusíme to ještě jednou,“ konstatuje Ian a vyhoupne se na svůj stroj. Když na Froxmer Street v Manchesteru uvidí kolem 20. hodiny dívku ve světle modrém kabátu a bílých botách na podpatku, zase zabliká. Myra skousne ret. I tuhle zná.

„Pauline Readová“ vytane jí hned v mysli jméno. Je to 16letá kamarádka Myriny mladší sestry Maureen. „Ztratila jsem na procházce v Saddleworthu rukavici, byla drahá, nepomohla bys mi ji najít?“ Pauline vidí známou tvář, nic zlého netuší.

Nasedne do dodávky a vydají se k místním močálům. „Tohle je Ian, můj přítel. Pomůže nám hledat,“ představí Myra motorkáře. Je 12. července 1963 a zdejší bahnitá země brzy pohřbí svou první oběť. Přibydou ještě minimálně další čtyři.

Žádné z nich nebude víc jak 17 let. A i když se Ian na obětech vyřádí i sexuálně, nebude vražedný páreček trvat jen na děvčatech. Odhaleni budou až v roce 1965. Jenže zrovinka dojde ke zrušení trestu smrti. Dostanou tak nejvyšší možné potrestání: Doživotí.

Zavraždí i trojčátka

Sedm mrtvých novorozenců a nejméně dalších sedm pokusů o jejich vraždu. To je smutné skóre britské zdravotní sestry a sériové vražedkyně Lucy Letbyové (*1990) z oddělení intenzivní péče pro nedonošené děti v Chesteru. Motiv je záhadou.

Na alarmující statistiku upozorňují zřejmě již v roce 2015 lékaři vedení nemocnice. To ale rok nic nedělá…

Miminkům vstřikuje do žil vzduch, do žaludků jim pumpuje ohromné dávky mléka, nebo je tráví vysokými dávkami inzulinu. A někdy jen stačí, když na čas vytáhne dýchací sondu. O vraždu se u některých dětí pokusí hned několikrát, než se vydaří.

Zavraždí trojčata a poté pár dní po sobě i dvojčata. Vše si dopředu plánuje – podle směn kolegů i toho, jak bude schopná falšovat dokumentaci. A poté se srdceryvně zapojí do marných resuscitací!

Když si na ni policie konečně došlápne, najde u ní zcizené zdravotní karty a ofocené kondolence rodičům. Dostane nejvyšší možný britský trest: Doživotí bez možnosti propuštění.

Dům smrti

Místní na ni nedají dopustit. Je to usedle vypadající dáma. Dorothea Puenteová (1929–2011) zřídí v kalifornském Sacramentu dům pro seniory a mentálně postižené, do kterého mají otevřené dveře i bezdomovci či alkoholici toužící po nápravě.

Všechno to má propočítané. Občas něco ukradne, seniorům nevyplácí důchody celé, a také najme místního „Náčelníka“. Veřejně známý alkoholik pro ni kope díry. Ve sklepě, v kůlně…

Když obě zabetonuje, zčistajasna zmizí. Jenže – není jediný. „Je to smutný případ, trpěla velkými depresemi,“ líčí Dorothea na policejní stanici, když se v jejím domě v dubnu roku 1982 předávkuje (zřejmě kodeinem) teprve 53letá Ruth Munroeová.

Vyšetřovatelé případ uzavřou jako sebevraždu. Chyba. To se ale ukáže až 11. listopadu 1988, když policie vyšetřuje zmizení nájemníka Alvary Montoy, který je schizofrenik. Všimnou si čerstvě zaházeného výkopu – a objeví tělo 78leté Leony Carpenterové!

Policie najde ještě dalších sedm těl. Nakonec je Dorothea obviněna z devíti vražd, odsoudit se ji ale podaří jen za tři. I to stačí na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění.