V Lipsku panuje krásný červencový den roku 1877. Tomáš Masaryk (1850–1937) ho tráví vyjížďkou na lodi. Je tu i brooklynská rodačka Charlotte Garrigueová (1850–1923).
A také její bývalá „opatrovnice“, se kterou je pojí přátelství z dob, kdy děvče studovalo v Lipsku hru na klavír. Loďka se zakymácí a bytná rázem polyká vodu.
Vypuká zmatek. Jen Masaryk nepanikaří. Skočí do vody a s vypětím všech sil dámu zachrání. Od té chvíle z něj Charlotte nespustí oči. Jenže Tomáš není zrovna perspektivní partie. Pochází z chudé rodiny a od 15 let se živí sám jako učitel.
Masaryk ji nakonec požádá o roku korespondenčně – a přes počáteční její odpor její rodiny se 15. března 1878 vezmou na schodech unitářského kostela v Brooklynu. Bohatý tchán pak notnou dobu rodinu podporuje.
Úspěch střídá tragédie
14. listopadu 1918 je Tomáš Garrigue Masaryk zvolen naším prvním prezidentem. To je zrovna ve Spojených státech. S nejmladší dcerou Olgou (1891–1978) se vrací domů. Zejména u prvního prezidenta se dbá i na to, aby čišel zdravím.
A zdá se, že Masaryk přes věk 68 let tuto podmínku splňuje. Vždyť krom jiného miluje jízdu na koni. 21. prosince je konečně v Praze a kyne davům z automobilu Laurin & Klement.
Císařský kočár odmítne, protože auto je „dopravní prostředek nový a demokratický“. Bohužel, v soukromí k jásotu důvody nemá. Jeho žena bojuje s depresí a srdeční slabostí. Čtyři roky poté, co se stane první dámou, ji život zkomplikuje infarkt.
Poté přijde ještě mrtvice, po které se již nezvedne z invalidního vozíku. Umírá 13. května 1923 v Lánech. Pro hlavu státu je to strašná rána…
Jako by to nebylo jeho tělo…
Tou dobou se začínají ozývat zdravotní problémy i u něj. Obavy o jeho život vyvstanou roku 1921, kdy se z těžké chřipky vyvine trombóza na obou nohách a navíc zánět osrdečníku. Zdravotní stav prezidenta je před veřejností tutlán.
Masaryk již v roce 1927 kvůli zdraví zvažuje, že nebude dále kandidovat. A stejně tak roku 1934. To je už ale horšící se zdraví vidět na první pohled. Pravá ruka ho neposlouchá a o jízdě na koni dávno nemůže být řeč. A bude hůř.
Poslední volby se mu odvděčí sérií mrtvic, která se podepíše na řeči, zraku i koordinaci pohybů. Abdikaci si ale prosadí až 14. prosince 1935. Její text ani nemůže přečíst. Na závěr jen řekne: „Ano.“ Umírá 14. září 1937 na zámku v Lánech.
V následném pitevním protokolu bychom se dočetli, že na vině byla „hnisavá bronchopneumonie pravého dolního laloku plicního a oboustranná hypostáze plicní“.
