Pěchota vyráží do útoku a vzduch čpí vůní střelného prachu. V husté mlze se objevují záblesky z výstřelů karabin, hřmí děla, země se otřásá pod kopyty útočící kavalérie. Pak odnikud přiletí dělová koule a urve vojákovi nohu.

Leží a už jen čeká na smrt, protože taková je realita světa bez Červeného kříže.

Na počátku nejde o nic menšího než o prodej obilí. Finanční průmyslová mlynářská společnost hodlá využít pro pěstování rovnou celé Alžírsko a prodávat do celého světa. Švýcarský obchodník Henri Dunant (1828–1910) má velké zkušenosti a cítí velký zisk.

Jenže takový obchod se neuzavírá bez posvěcení panovníků a politiků. Francouzský císař Napoleon III. (1808–1873) je zrovna s vojskem v Itálii a to je ideální příležitost, jak se k němu dostat a získat potřebná povolení.

Jenže Napoleon tu není na dovolené, ale s vojskem. A tak Dunant zažije krvavé peklo u Solferina.

Vzpomínky na Solferino

Francouzi spojení se sardinským králem zde rozdrtí rakouskou armádu. Umře zde přibližně pět tisíc mužů, ale další desítky tisíc jsou ranění. A to je teprve to pravé peklo. Když krajinou po bitvě prochází Dunant, všímá si, že o raněné se vlastně nikdo nestará.

Někteří ranění leží na bojišti celé dny, hned vedle rozkládajících se mrtvol. A tak přiloží ruku k dílu sám. Na obchod úplně zapomene, protože co je pšenice proti utrpení nevinných kluků? Sežene a zaplatí několik dobrovolníků a začne obcházet raněné.

„Tohle je Rakušan, toho necháme na pospas havranům,“ ozve se po chvíli, ale Dunant tohle jednání zarazí:

„Když bojují, jsou to nepřátelé, ale jako ranění jsou si všichni rovni.“ A tak se v hektolitrech krve a bláta rodí první principy pomoci raněným.

Ono se to samo… neudělá

Protože svědomí potřebuje ulevit, Dunant zážitky sepíše a nakonec vydá jako knihu. Vzpomínky na Solferino a popis utrpení vojáků hluboce pohnou celou společností. „S tím by měl někdo něco udělat, pane Dunante,“ slyší ze všech stran.

Jenže nikdo s tím nedělá. Dunant oslovuje politiky, ale ti znají jen slova. „Když to neuděláme my, neudělá to nikdo,“ prohlásí nakonec a 9. 2. 1863 založí veřejně prospěšnou společnost. Jedním z prvních činů je svolání mezinárodní konference.

Výsledky první rezoluce jsou dnes tak známá pravidla o neutralitě zraněných nebo ochraně zdravotníků zavedením ochranného symbolu. Tak se rodí mezinárodní červený kříž.

V roce 1863 je založena první národní společnost, o rok později je schválena první ženevská úmluva, která kodifikuje předchozí ujednání.

Když vypukne německo-dánská válka, v roce 1866 se v bitvě u Langensalza poprvé objeví zdravotníci s červeným křížem na páskách na rukou. Tenhle symbol opravdu znamená naději!

Když o dalších deset let později bojuje proti Ruským vojákům osmanské vojsko, tamní lékaři místo křesťanského kříže použijí poprvé červený půlměsíc.

V bídě a nouzi

Henri Dunant věnuje pomoci raněných všechen svůj čas. „Kdo bude pracovat, když pořád někde někoho léčíš?“ zlobí se společníci. Ale copak lze prodávat obilí, když trpí lidé. V roce 1867 ohlašuje Dunant bankrot, opouští z toho důvodu i Červený kříž.

Pomáhá pořád, i když nemá vlastně z čeho žít. V roce 1894 ho jistý novinář nachází v švýcarském útulku pro chudé. Teprve když se svět dozví, jak dopadl jeho zachránce, dočká se odměn, vyznamenání a úcty. Jako první člověk také získává Nobelovu cenu míru.