Ráno stojíte nad prknem, pára syčí a košile se poddává. „Ještě jeden tah,“ říkáte si. Žehlička, nenápadná vládkyně domácnosti. Jenže její příběh začíná dávno před elektřinou, v době, kdy se prádlo žehlí spíš silou paží než jemným klouzáním.

„Vezmi to kladivo a vyrovnej ty záhyby,“ mohl by klidně zaznít pokyn ve středověké domácnosti. První „žehličky“ totiž připomínají spíš kusy kovu nebo kamene nahřívané v ohni.

Ve starověké Číně se používají kovové pánve plněné žhavým uhlím, v Evropě se prádlo lisuje mezi deskami nebo válcuje. Britský historik techniky David Edgerton (*1959) poznamenává:

„Technologie často nevznikají jako luxus, ale jako nutnost každodenního života.“ A tady jde o prostý cíl, vypadat upraveně, i když žijete v kouři a prachu.

Dřina i rituál

„Pozor, ať se nespálíš!“ varuje hospodyně v 18. století, když pokládá na stůl litinovou žehličku rozpálenou v kamnech. Těžká, neforemná, bez regulace teploty a přesto revoluční. V 19. století přicházejí modely s dutinou na uhlí, později s výměnnými jádry.

Domácnosti mají často několik kusů najednou: zatímco jedna chladne, druhá se hřeje. „Domácí práce byla laboratoří inovací,“ říká americká historička Ruth Schwartz Cowan (*1941), která zkoumá vývoj domácích technologií. Žehlení je dřina, ale i malý rituál pořádku v chaotickém světě.

Revoluce jménem elektřina

Pak přijde elektřina a s ní zázrak. „Zapoj a jeď,“ chtělo by se říct na začátku 20. století. První elektrické žehličky sice ještě nemají termostat, ale rychle se zdokonalují. Pára, regulace teploty, lehčí materiály.

Najednou už nejde jen o přežití, ale o komfort. Dnes žehlička klouže téměř sama a šeptá: „Neboj, zvládneme to.“ A vy si uvědomíte, že tenhle obyčejný předmět je výsledkem tisícileté snahy zkrotit záhyby na látce.