Možná jste to také slyšeli: Nazývat domorodé obyvatelstvo žijící v arktické a subarktické části Ameriky a části Čukotského autonomního okruhu spadajícího pod Rusko slovem Eskymák, je urážka. Ale je to vážně tak?
Plošná odpověď neexistuje. Se vzpomínkou na koloniální diktát část těchto lidí skutečně považuje „Eskymáka“ za pejorativní označení. Jde však o obyvatelstvo Kanady a Grónska.
Ale třeba Jupikové z Aljašky by vám i s dalšími kmeny například ze Sibiře potvrdili, že se za Inuity rozhodně nepovažují.
Zatímco slovo Eskymák pochází od severoamerických Indiánů a zřejmě odkazuje na výrobu sněžnic či pojídání syrového masa, výraz Inuité lze přeložit zkrátka jako „lidé“.
Každopádně raději nevzpomínat Vikingy, kteří jim říkali Skrælingjar, tedy ohavové či uvřeštěnci.
Co předpovídá polární záře?
Zatímco pro nás je polární záře fascinující výsledek poruch magnetosféry, kdy se elektricky nabité částice slunečního větru srazí s atomy kyslíku nebo dusíku, pro Inuity má mnohem hlubší význam. Věří, že se skrze tento jev ozývají jejich mrtví příbuzní.
Čím rychleji se barevnost záře mění, tím rozhořčenější duše jsou. Aby se upokojily, je nutné vykonávat rituály a konejšit je tancem a zpěvem. Podobně to mají i domorodí obyvatelé arktického Laponska, Sámové. Uklidnit se ji ale nesnaží – prý by za to mohli zaplatit životem!
Dej mi pusu!
Mrzne, až praští. V arktických oblastech každému koukají jen oči a nos. Jak si dát pusu na přivítanou? Už první Evropané kráčející krajem sněhu a ledu si všimnou zvláštního pozdravu zdejších lidí. Nazvou ho eskymácký polibek.
Ten pochází z tradičního pozdravu zvaného kunik. Sluší se poznamenat, že toto „nosánkování“ nemá v základní formě žádný erotický podtext a je to, jako když dáte pusu babičce. Vidět ho můžete ale i třeba v Mongolsku, mezi Araby či dokonce v Polynésii.
Proč nemají kurděje?
Také vás napadlo, jak je možné, že v arktických krajích neumírají lidé na kurděje? Dnes již vzácná choroba postihující maximálně chudé země třetího světa bývala postrachem námořníků i prvních polárních objevitelů.
Jak se jí ale vyhnuli Inuité, jejichž strava neobsahovala nic rostlinného? Syrovými játry tuleně kroužkovaného a maktakem! Tento tradiční pokrm se připravuje z kůží kytovců s ponechanou vrstvou podkožního tuku.
Překvapivě jde o výtečný zdroj vitaminu C. V epidermální části kůže ho najdete v množství čítající 38 mg na 100 g syrové hmoty!
Elááááá… hop!
Jarní velrybářskou sezónu ukončuje u Inuitů festival Nalukataq. Jde o díkuvzdání za lovecké úspěchy, skvělou příležitost udržovat komunitní život a rozdávat maktak. K této oslavě neodmyslitelně patří vysoké skoky na mrožích kůžích. Právě díky tomu jsou dodnes Inuité považování za „vynálezce“ trampolín.

Vezu vám Eskymáky. A pyrit!
Píše se rok 1576 a anglický námořní objevitel Martin Frobisher (1535–1594) při pátrání po spojení Atlantského a Tichého oceánu přes průlivy mezi Kanadskými arktickými ostrovy se svou výpravou jako první zdokumentuje kontakt se zdejšími lidmi.
Bohužel, tři Inuity také zajme a doveze do Anglie. Kromě toho ze dvou svých výprav přiváží ohromný náklad zlata. Tedy, alespoň si to myslí. Ve skutečnosti jde o pyrit, kterému se začne říkat „zlato hlupců“.
Až dá sbohem arktickým krajům, bude se živit jako korzár plenící zejména francouzské lodě.
Posledních 50 mluvčích
Někde se předává z generace na generaci, jinde si ho nastudují kvůli neslyšícím dětem. Řeč je o inuitském znakovém jazyku, který svého času ovládala řada lidí z komunit v kanadské Arktidě. Jeho původní smysl je obchodní.
Lépe se tak dorozumívalo mezi kmeny s odlišným jazykem. V posledních desetiletích ale upadá. Neslyšící se učí americký znakový jazyk, aby obstáli ve škole. Pozoruhodný jazykový izolát tak dnes ovládá již jen kolem 50 lidí…
