Tak drobná a běžná, že ji ani nevnímáme. Bývají pohozené na pracovních stolech, nosíme je zapomenuté v peněženkách i po kapsách. Před 100 léty je tomu jinak.

Ještě před 100 lety jsou společenskou nutností, bez které není člověk nikým, a vyrazit na návštěvu, aniž by ho předcházela bílá kartička, se rovná společenské sebevraždě. Jak je ale stará? Mohl mít svou vizitku třeba už Napoleon?

Reklama pro obchod i šlechtu

Mohl. Počátky vizitek se datují do hlubin 15. století, kdy se objevují v asijských zemích. V Německu sahá tradice upomínkových karet do 16. století, ve Francii obchodníci už v 17. století říkají zákazníkům:

„A přijďte zase,“ a rozdávají zdobené carte d’adresse, aby věděli kam. Jedna z nejstarších nese datum 1615. O pár let později je napodobí také obchodníci v Londýně.

Ulice ještě nejsou značeny, proto je součástí kartiček zvaných Trading Card, i stručný plánek. Ve stejném století se obchodní vizitky stávají také navštívenkami.

Využívá je šlechta při formálních návštěvách, kdy je předchází sluha s vizitkou, jenž má upozornit na příjezd urozeného hosta. Proto také ručně vypisované kartička obsahuje kromě jména také výčet všech titulů, zásluh i dalších informací.

Většinou jsou čtvercové a bohatě zdobené, často i pozlacené. Vznikají většinou formou dřevorytu nebo embosování (tisk bez barvy ražbou). Ve Francii se stávají povinnou součástí dvorní etikety se striktně vyžadovaným systémem pravidel jejich použití.

Vizitky nabízí i podomní prodejci

O sto let později už jsou vizitky běžnou součástí života. Od ručních kaligrafií, přes vizitky s třásněmi nebo vroubkovanými okraji, až po ty zcela obyčejné. Některé jsou honosné, jiné se snaží pobavit komickým motivem.

Jsou i vizitky pro speciální příležitosti, třeba pohřby. Jejich použití je obklopeno desítkami pravidel i významovými šiframi. Třeba ohnutý levý dolní roh znamená loučení, pravý horní gratulaci. Tato pravidla prochází vývojem stejně jako vizitky samotné.

Móda přehýbaní časem vyšumí, od roku 1830 jsou vyráběny většinou nově objevenou technikou litografie. Stovky výtvarníků a řemeslníků se živí návrhy a výrobou vizitek, po kraji krouží prodejci se vzorkovníky a nabízí sady vizitek s předtištěnými motivy.

Se snadnější výrobou totiž vizitky přestávají být výsadou aristokracie. Využívá je střední třída i drobní obchodníci. Ti však netrvají na formalitách a nepotrpí si na zdobném stylu.

Rozdávají na obchodních cestách, na veletrzích a výstavách obyčejné kartičky z tvrdého papíru obsahující praktické informace. Však na ně také smetánka pohlíží poněkud spatra.

Napoleon spustí vizitkománii

V 19. století najdete v každém lepším domě na čestném místě speciální, často bohatě zdobený, zásobník vizitek, který slouží jako sbírka hostů.

„Ovšem prohlížet si je bez dovolení majitele je považováno za vrcholně neslušné a za těžký prohřešek proti etiketě,“ píše francouzský historik Émile Boutin.

O další evoluci vizitek se postará technika, přesněji André Adolphe–Eugene Disdéri (1819—1889), který v roce 1854 sestrojí rotační fotoaparát, který umí udělat osm obrázků na jedno políčko negativu.

Ty jsou po vytištění rozstříhány na standardní vizitkový formát (6×9 cm) a nalepeny na karton. Přátelé si je vyměňují mezi sebou a sbírají je do rodinných alb.

Doslova vizitkománie, která se jako blesk šíří Evropou i Amerikou, vypukne poté, co si v květnu 1859 jednu sadu pořídí také Napoleon III. (1808–1873) nebo britská královská rodina.

Vlna ještě nabere na síle, když Oscar Friedheim v roce 1889 dodá svůj vynález – řezačku, díky níž je schopen vyrobit až 100 000 vizitek denně.

Nikdy levou rukou

Klasické papírové vizitky přežijí nástup všech moderních technologií. A to nejen ty firemní, ale i osobní, soukromé. Jediné, co časem vzalo za své, je složitá etiketa, byť některá pravidla stále platí.

Třeba, že by vizitka neměla být předávána levou rukou nebo šoupnuta do kapsy hned po obdržení.