V červnu 1858 přijímá Charles Darwin v poklidném domě v Down House dopis, který mu zamotá hlavu i srdce. Je z druhého konce světa, z ostrova Ternate v Malajském souostroví a přichází od Alfreda Russela Wallace, přírodovědce a dobrodruha.

V rukopisu, který drží Charles Darwin (1809-1882) v rukou, stojí popsané to, na čem Darwin pracuje dvacet let: mechanismus, jak příroda sama vybírá každou změnu, jež může vést k nové formě života.

Darwin si uvědomuje, že drží v ruce dokument, který je úplně stejný jako jeho vlastní přelomový nápad. Darwin žije v pokoře i v obavě.

Už dvě dekády sbírá hromady poznámek, zkamenělin, rostlin a zvířat, přemýšlí o tom, jak se druhy mění a jak přežije ten nejschopnější mechanismus, který sám nazývá přirozeným výběrem.

Je to jeho dítě, které ještě nechce pustit ven do světa, aby se stalo terčem komentářů a kritiky.

Není to špionáž ani krádež

Když rukopis Alfreda Russela Wallaceho (1823-1913) přistane v Darwinově pracovně, svému kolegovi geologovi Charlesi Lyellovi napíše mrazivou zprávu: „Nikdy jsem neviděl tak ohromující shodu;

kdyby Wallace měl můj starý rukopis, nemohl by napsat lepší shrnutí.“ Darwin ví, že Wallace nezná jeho ještě neveřejné poznatky. Není to špionáž, není to krádež, je to náhoda osudu, dvojí objevení téže pravdy nezávisle na sobě.

Darwin přemítá o tom, co má dělat: zveřejnit vlastní práci jako první? Nechat Wallaceovo jméno zaznít hlasitěji? Raději by spálil celý svůj životní výzkum, než aby se dopustil něčeho nečestného.

Nakonec Darwin podle doporučení Lyella  svolí k tomu, že se oba články, Wallaceův esej i krátký výtah Darwinových dosud nepublikovaných pozorování, budou číst společně na veřejnosti.

1. července 1858 se oba texty opravdu čtou před Linnéovskou společností v Londýně a publikují jako jeden svazek o přirozeném výběru.

Muž ve stínu

Ale svět nakonec patří Darwinovi. Teprve o rok později, 24. listopadu 1859, vychází jeho kniha O původu druhů, dílo, které se stane legendou a základem moderní biologie.

Wallace zůstane ve stínu, jakkoli nezávisle dospěl ke stejnému závěru a jeho jméno bylo na té historické prezentaci uvedeno společně s Darwinovým.

V tichu Darwinova ústupu před veřejností a v zajetí jeho vlastní preciznosti vzniká jedna z nejkrutějších ironií vědecké historie: kolega, který mohl mít stejné právo na slávu, zůstává stranou, zatímco Darwin se stává legendou.