Starověcí Římané měli netradiční přístup k hygieně: používali lidskou moč jako prostředek na praní prádla i na hygienu úst a chrupu. Odpudivé? Nebyl to tak špatný nápad, protože moč obsahuje amoniak, což je látka, která dokáže rozpouštět mastnotu a nečistoty.

Z obchodování s močí se v antickém Římě stává překvapivě lukrativní byznys. Moč se sbírá ve veřejných nádobách, vykupuje se a používá hlavně v prádelnách a koželužnách.

Lidská moč ale rozhodně není jedinou „bizarní“ látkou, po které lidé v minulosti sahají při úklidu a hygieně.

Starověké civilizace i novověké domácnosti používají vše, co mají po ruce, od písku, popela a drcených kostí přes kyselé víno až po zvířecí tuky či trus. Často nejde o pověru, ale o praktickou zkušenost:

některé z těchto látek skutečně fungují díky svým chemickým nebo abrazivním vlastnostem. To, co nám dnes připadá odporné nebo nepochopitelné, je tehdy logickou volbou. Čistota je důležitá v každé době, jenom prostředky k jejímu dosažení se v průběhu dějin mění.

Prášek z lebek i lastur

Ve starém Egyptě se na ústa používaly třeba prášky z lebek myší, které měly pomáhat s bolestmi zubů a udržovat je čisté. Takový prášek mohl být smíchán s jinými ingrediencemi a díky abrazivnímu efektu mechanicky odstraňoval usazeniny.

Někde lidé používali drť z kostí a lastur, pevné složky rozemleté na prášek jako „zubní pastu“, která škrábala povrch zubů a odstraňovala nečistoty. Tento typ mechanického čištění pomáhal, ale mohl poškodit zubní sklovinu.

Zcela jiným směrem šla středověká Evropa, kde se na špínu z oblečení a nádobí sypal písek nebo jemný písek se solí a pak se vše důkladně třelo. Tento abrazivní materiál byl snadno dostupný a levný, ale nebyl zrovna jemný k čištěným povrchům.

Snaha o krásný úsměv

Až do raného novověku, ač tomu dnes těžko uvěříme, lidé někdy používali i ptačí trus jako bělicí čisticí prostředek na zuby, protože obsahoval chemické látky, které měly odstraňovat skvrny.

To byla praxe zejména v elitních kruzích Alžbětinské Anglie (doba vlády královna Alžběty I. v letech 1558-1603), kde se věřilo, že to zlepší úsměv, ačkoli to mělo nakonec úplně opačný efekt.

Ve všech těchto případech ale najdeme snahu o dodržování hygieny a čistoty. Lidé používali to, co byla nejsnáze dostupné. Mnohdy ovšem samozřejmě šlo spíše o tradici než vědeckého poznání.

Některé z nich, jako zmiňovaná moč nebo písek, fungovaly hlavně díky svým chemickým a mechanickým vlastnostem. Jiné, jako třeba prášky z kostí nebo trus, jsou pro nás dnes spíše kuriozitou.

Ukazují ale, jak kreativní recepty na úklid a hygienu dokázali naši předkové vymyslet. Druhá věc je, že ne vždy fungovaly podle představ.