Betlém, skromná scéna s figurkami, která každý rok proměňuje kout kostela či obývacího pokoje ve znázornění narození Ježíška, má starší a složitější historii, než bychom čekali.

Od raně křesťanských reliéfů přes středověké dramatizace až po živé představení u Greccia. Ukazuje podoby náboženské představivosti a lidové tvořivosti.

„Příběhy o narození Krista jsou směsicí historie a pobožné výpůjčky, to, co dnes považujeme za ‚skutečnou‘ scénu, se utvářelo postupně, pod vlivem zbožných představ i umělecké tradice,“ vysvětluje maďarský historik Géza Vermes (1924 – 2013).

První krok směrem k tomu, co dnes známe jako vánoční betlém, vzniká v Itálii ve 13. století.

V roce 1223 svatý František z Assisi uspořádá v Grecciu živé představení narození Ježíše s jesličkami a zvířaty, aby lidem „ukázal tělo božského Dítěte“ a prohloubil prožitek vtělení.

Není to jeho původní nápad, protože v raně křesťanském umění se scény Narození Krista objevují už od 4. století, ale Františkova dramatizace promění abstraktní pojem v hmatatelnou, lidově srozumitelnou událost a spustí v Evropě vlnu betlémářství.

Počet figurek přibývá

Ve středověku a raném novověku se betlémy rozrůstají do bohatých, často místních variant:

Neapol v 17.–18. století vytváří propracovaný „presepe,“ ukazující městské scény s trhy, řemeslníky a každodenním životem, kde se biblická událost prolíná s dobovým prostředím.

V západní i východní Evropě vznikají také papírové, dřevěné i skleněné figurky, lidové motivy (pastýři, zvířata, místní postavy) a živé betlémy se stávají součástí vánočních slavností i pouličního divadla.

Betlém tedy není pouze náboženský objekt, je to součást kultury, do kterého každá doba a místo zapisují vlastní citlivost, estetiku a sociální významy.

Zlatá éra u nás

Betlémářství u nás má kořeny už v baroku, kdy se v kostelích začínají o Vánocích stavět dřevěné či papírové scény inspirované jezuitským divadlem. Na venkov se betlémy dostávají v 18. století a brzy se z nich stává oblíbená lidová tvorba:

řezbáři z Třebechovic, Orlických hor či Králicka vyráběli celé „architektury“ z lipového dřeva, zatímco v Praze a okolí se prosazují papírové vystřihovací betlémy.

V 19. století se betlém stává součástí domácností, putuje z kostela do světnice, přizpůsobuje se regionálním zvyklostem a doplňuje o místní postavy, řemesla i humor.

Vrcholem je Třebechovický betlém bratří Proboštů, jedinečná mechanická dřevěná památka spojující víru, řemeslo a fantazii.