Čas oběda. Pokud si chcete ohřát jídlo, dáte ho do pece. Má to ale háček. Pece jsou proklatě drahé a navíc zvyšují riziko požáru. Co s tím? Ve středověku si ohřejete jídlo v peci toho, kdo se bez ní neobejde – třeba pekaře. Samozřejmě za symbolické „ohřevné“.
Pokud si objednáte běžné jídlo v hostinci, zřejmě ho dostanete ve velké míse, ze které ve výsledku bude jíst kde kdo. Včetně rodiny hostinského. K mání je také drůbež, ovšem na kachničku či pečenou husu si nechte zajít chuť, ta by byla raritou.
Dočkáte se ale hovězího, o štětinu méně často vepřového, jehněčího či kozího. Možná jste slyšeli, že konina je ve středověké kuchyni běžná. Taková situace nastává ale jen v okamžicích, kdy hrozí hlad. Zato mléko se pije oproti dnešku i kobylí.
Kde najdete nejstarší krčmu?
Na obzoru se dělají kučeravé červánky, čas zamířit do některého pohostinství. Pokud by vás zajímalo, které je na našem území to nejdéle fungující, jde zřejmě o Jaskovickou (dnes Jaškovskou) krčmu.
Tu máme ale poněkud z ruky, najdete ji v Horním Těrlicku v okrese Karviná. Poprvé je zmíněna v listině z roku 1268, ale existuje již předtím.
To například legendární pražský pivovar U Fleků vznikne až roku 1499. A zkuste si tipnout, kde se zprvu nejčastěji pěstuje chmel…? U klášterů – odkud se pivo šíří do světského prostředí.

Sláma jako vývěsní štít
My zatím usedáme za masivní stůl podniku, po kterém v budoucnu neštěkne ani pes. Kam zajít na pivo se poznalo lehce: nad dveřmi je svázaný snopeček slámy. Dáváme si pozor na třísky a těšíme se na lahodné pivo s bílou pěnou.
Se skleněným půllitrem samozřejmě nepočítáme. Hostinská zatím sbíhá s kovovou konví do sklepa s ledem, kde se chladí pivo. Dávku promíchá a poté žejdlíkem nalévá do korbelů. Pěna? Žádná. Však se nečepuje pod tlakem.
Kalná tekutina dnešní pivo snad ani nepřipomíná. A chutná stejně hrozně, jak vypadá.

Hotová herna!
Do podniku se trousí i lidé, co ani nejdou na pivo. Zvědavě je pozorujeme. Nakupují tu třeba sůl. U vedlejšího stolu se handrkuje pár kupců a v rohu začíná hrát muzika.
Basová píšťala se třemi dírkami, kterou za pár desetiletí převálcují klasické fujary, se mísí se zpěvem a zvláštní velkou niněrou, na kterou hrají dva lidé. Zábava se rozjíždí, zní smích i nadávky.
U jednoho ze stolů se vrhají kostky, hned vedle někdo vytahuje vrhcáby. Tato prastará hra se u nás ujme již v 10. století. Nám se ale pomaličku klíží oči.
První noc jsme strávili v jiné krčmě se zjištěním, že pokud něco celoživotně rodina hostinského nemá, tak je to soukromí, zde ale naštěstí nabízejí i pokoje.
S dovolením, prosím
Maličký krcálek skrývá několik nevábně vypadajících dřevěných postelí. Strach ze štěnic je na místě. Nakonec se ale uložíme. O hodinu později přicházejí další lidé a mačkají se na postelích jakbysmet! Soukromí nemá tedy ani provozovatel, ani my.
Jediné štěstí je, že legendy o tom, že se ve středověku nikdo nemyje, nejsou pravdivé. To by bylo teprve skutečné utrpení…