Do soutěže se celkem přihlásí přes 52 návrhů, vyhrát může jen jeden. Porota ve finále přemítá nad třemi návrhy. Výsledek ohlásí v létě 1928, stavba odstartuje o rok později a realizace trvá pouhých 11 měsíců.

Co má společného Hradec Králové, Lázně Bohdaneč a centrum Prahy? Ve všech městech realizuje svoje plány architektonický génius Josef Gočár (1880–1945).

Neúspěšná dostavba

Otec, pivovarský sládek, doufá, že by mohl mít ze syna zlatníka. Snu se vzdá až po naléhání učitelů. Gočár vyrazí z Pardubic, kde studuje, do Prahy.

Na kalendáři bychom tehdy našli letopočet 1897. Na Uměleckoprůmyslové škole kouká pod ruce Janu Kotěrovi (1871–1923), pod jehož dohledem doroste do ostříleného architekta. Jako student například navrhne průčelí jednoho z hradeckých domů.

Záhy cestuje po Evropě a hledá inspiraci, aby v roce 1908 zakotvil opět v Praze. Tehdy ještě jako součást Kotěrova ateliéru na sebe přitáhne pozornost. Navrhne totiž dostavbu Staroměstské radnice ve stylu věže v Babylonu.

„Stíní Pražskému hradu,“ slyší odmítavé stanovisko, následně si zakládá vlastní ateliér. V něm se naplno ponoří do hlubin kubismu a připíše si první realizace.

Rovná čára je jeho nejvěrnějším přítelem, což se odráží například na Domu U Černé Matky Boží, který stojí v centru Prahy. Gočár ho dokončí v roce 1912.

Salon republiky

Pár měsíců nato zase dohlíží u stavby lázeňského pavilonu v Lázních Bohdaneč. Další snahy přeruší výstřely první světové války, do níž musí Gočár narukovat. Vrátí se zdráv, kubismus však vymění za rondokubismus.

Nový umělecký směr spočívá vlastně v kubismu s oblými a kruhovými prvky. Naplno je vidět kupříkladu na budově Legiobanky v Praze. Za první republiky se Gočárovi daří, mraky na obloze přinese rok 1923, kdy umírá jeho velký učitel Kotěra.

Má ho však nahradit jako profesor na Akademii výtvarných umění. Architekt to ve vzdělávacím ústavu dokonce dotáhne až na rektora. To ale před ním stojí největší výzva jeho života – východočeský Hradec Králové. Město potřebuje změnu, starostové rovněž neví, kam umístit nové čtvrti.

Funkcionalismus? Zkusím!

V duchu urbanismu Gočár kreslí nové bloky, jež střídá s parky a sady. Rýsuje ulice, staré město ohraničí radiálami, které nasměruje na všechny klíčové body v okolí. Výhodně situuje také školy a státní instituce. Hradci tak vtiskává úplně novou tvář.

V tu chvíli už na dveře klepe další novinka, tentokrát jde o funkcionalismus. A u toho nesmí Gočár chybět. Naplno se vyřádí ve Vršovicích, kde v létě 1928 vyhrává soutěž na nový kostel.

Zvolí odvážné řešení, protože svatostánek opatří atypickou věží, která kostel prakticky vůbec nepřipomíná. V projektování pokračuje dál, připíše si několik vil a k tomu přednáší posluchačům na vysoké škole.

Univerzitní kariéru přeruší až německá okupace, a tak architekt míří do důchodu. I během temného období se snaží pracovat, k realizaci dospěje jen přestavba vrátnice továrny Baťa v Sezimově Ústí. Gočár postupně chřadne a pár týdnů po konci války umírá.

Řemeslo přebírá syn Jiří (1913–1979), který se také stává architektem. Ostatky jeho otce spočinou na Slavíně.