Po dlouhá léta byla Mileva Marićová (1875–1948) veřejnosti téměř neznámá. Považovali ji jen za manželku, která žila po boku největšího vědce 20. století – Alberta Einsteina. Ale byla skutečně jen „obyčejnou“ manželkou?
Po zveřejnění jejich soukromé korespondence se začaly objevovat pochybnosti a kacířská otázka: nepomáhala Einsteinovi s jeho nejslavnější teorií?
Vědci zkoumají jejich společné dopisy a nestačí se divit – texty naznačují, že by Mileva mohla být víc než jen pouhou oporou. Na první pohled působila Mileva jako šedá myška.
V dětství trpěla kvůli vrozené vadě, která jí způsobovala kulhání, a byla terčem posměchu spolužáků. To, co jí ale chybělo na kráse, bohatě dohnala inteligencí.
V matematice a fyzice excelovala natolik, že prošla srbskými školami s lehkostí a byla přijata na curyšskou polytechniku jako teprve druhá žena v historii.

Právě zde, v roce 1896, se setkala se sedmnáctiletým Albertem Einsteinem. Albert byl nadšen. Konečně našel dívku, která nejenže chápe jeho myšlenky, ale navíc mu dokáže hbitě oponovat a doplňovat ho.
Jejich vztah byl plný vášnivých diskuzí o vzorečcích a teoriích, které je nakonec svedly dohromady. Navzdory odporu Albertových rodičů se v roce 1903 vzali.
Po svatbě se Mileva vzdala vědecké kariéry, aby se stala manželkou a matkou. Pečovala o domácnost, vařila a poskytovala Albertovi zázemí, aby se mohl plně věnovat vědě.
Přesto se ale nikdy nepřestala zajímat o fyziku a matematiku, a jejich hovory se stále točily kolem složitých rovnic. Mileva byla nejen jeho oponentkou, ale také inspirací, a nejednou mu pomáhala s výpočty, v nichž byla zdatnější a přesnější než on.
Jejich soukromá korespondence, zveřejněná v roce 1987, odhaluje hloubku jejich intelektuálního partnerství. Například v dopise z roku 1901 Albert Milevě píše: „Jak budu hrdý a šťastný, až společně naši práci na relativitě pohybu dovedeme úspěšně ke konci.“

Po přestěhování do Prahy a Albertově nevěře se však jejich vztah začal rozpadat. Mileva byla postupně degradována do role služebné a po jejich rozchodu v roce 1914 zůstala s dětmi sama. Následující roky byly pro ni plné utrpení, a to nejen finančního.
Péče o syna Eduarda, který trpěl schizofrenií, ji zdravotně i psychicky zničila. Nakonec zemřela chudá, zapomenutá a zlomená. Až díky zveřejnění dopisů se svět začal ptát, jak velký byl její přínos k manželovým objevům.
Odpověď není jednoduchá, ale mnohé nasvědčuje tomu, že její role byla klíčová.
I když jde o nepřímé důkazy, mnozí vědci, jako je lingvistka Senta Trömel-Plötzová a fyzik Evan Harris Walker, po analýze dopisů tvrdí, že Mileva stála u zrodu Einsteinových myšlenek.
A fakt, že Einstein po získání Nobelovy ceny v roce 1921 převedl peněžní odměnu na konto, ke kterému měla přístup i Mileva, je dalším nepřímým důkazem o její důležitosti.