Staré pověsti české, jak je známe především z knih Aloise Jiráska, jsou pro mnohé z nás neodmyslitelnou součástí české historie a národní identity.

Příběhy o praotci Čechovi, knížatech Libuši, Přemyslovi a o Dívčí válce jsou legendy, které utvářely naše vnímání minulosti. Většina z nás je brala jako skutečné události.

Ovšem, nakolik jsou tyto pověsti, často inspirované dávnými kronikami, založeny na faktech? Historici a archeologové se po staletí snaží oddělit legendu od historie a dospěli k překvapivým závěrům.

Praotec Čech: Příběh o příchodu praotce Čecha, který se se svým lidem usadí pod horou Říp, je základní kamenem našich dějin. Podle pověsti se má nacházet hrob praotce Čecha ve Ctiněvsi, a archeologové a obrozenci po něm celá staletí pátrali.

S nadšením našli v roce 1853 pod ctiněveským kostelem sv. Matouše a na nedalekém vrchu Želiv to, co považovali za důkaz. Kněz a archeolog Václav Krolmus objevil na místě „Čechovy mohyly“ střepy a kamenné kladívko, které s radostí odevzdal do Národního muzea.

Jak se ovšem ukázalo, jednalo se o sekeromlat z doby kamenné, a nikoliv o součást pohřební výbavy praotce Čecha.

Všechny pokusy o nalezení jeho hrobu zůstaly neúspěšné a historici se shodují, že Praotec Čech je spíše mytická postava, jejíž jméno sloužilo k pojmenování českého národa. V Kosmově kronice je nazýván Boemus, v Dalimilově už je to Čech.

Dívčí válka: Jedna z nejdramatičtějších pověstí se má odehrát po smrti Libuše. Vůdkyně Vlasta a její ženská armáda se snaží získat nadvládu nad muži, kteří si jich neváží. Válka se má odehrát nedaleko Vyšehradu, kde stojí dívčí pevnost Děvín.

Kosmas popisuje dívčí válku jako frašku, zatímco Dalimil jí dodává dramatický tón. Historické prameny ale ukazují, že se Dívčí válka nejspíše nikdy neodehrála na území dnešních Čech. Jedna z teorií naznačuje, že se mohla odehrát na Moravě.

Nejvyšší bod Pálavských vrchů se jmenuje Děvín a na jeho severní straně najdeme zříceninu Děvičky neboli Dívčí hrad. Podle této teorie se mohla odehrát v době Velkomoravské říše, kde proti sobě stály pohanská kněžna Mája a křesťanské vojsko.

Dívčí hrad na Pálavě je nedaleko Sirotčího hrádku, který se německy jmenoval Rassenburg neboli „hrad z chrastí“, což připomíná Kosmův Chrasten, což bylo údajné původní jméno Vyšehradu.

Tato podobnost je natolik zajímavá, že se historici domnívají, že Kosmas, který byl kanovníkem a často cestoval po Moravě, mohl zaslechnout místní historku a zasadit ji do svých kronik.

Libušino proroctví: I proroctví kněžny Libuše má svá historická úskalí. Podle pověsti Libuše prorokuje vznik Prahy, „města velikého, jehož sláva hvězd se bude dotýkat“. V té době ale města ještě neexistovala.

Kosmas píše „urbem conspicio“, ale „urbs“ v té době označoval hrad. Mohla Libuše mluvit o hradě, a ne o městě, a jedná se o špatný překlad? To je velmi pravděpodobné.

Navíc, v Jiráskově verzi pověsti Libuše prorokuje u Vyšehradu, zatímco Kosmas tvrdí, že Vyšehrad vznikl až po její smrti. Archeologické nálezy dokazují, že osídlení Prahy s Přemyslovci nezačíná, a že Vyšehrad byl postaven až po Pražském hradě. Přemyslovci nejpravděpodobněji převzali již existující osídlení.

Krok a jeho dcery: I hrady bájného vládce Kroka a jeho dcer, Kazi, Tety a Libuše, zůstávají záhadou. Kosmas nemluví o Vyšehradu ani o Budči. Krokův hrad se mohl jmenovat Krokov nebo Krakov, ale archeologové ho dosud nenašli.

Stejně tak ani hrady jeho dcer Kazín a Tetín. To naznačuje, že příběhy o nich jsou spíše legendy, které slouží k pojmenování míst.

Zkrátka a dobře, staré pověsti české jsou sice krásné, ale jedná se spíše o mýty, které sloužily k propagandě a k posílení národní identity.

Ať už je to příběh o praotci Čechovi, Libušino proroctví, nebo Dívčí válka, vše je spíše umělecké dílo, než historická skutečnost. To ale neznamená, že bychom je neměli mít rádi!