Příběh lásky hollywoodské hvězdy Marilyn Monroe a baseballové legendy Joea DiMaggia je sice dobře známý, ale jen málokdo ví, že jejich líbánky se neodehrávaly na romantické pláži, nýbrž v chladné a drsné Koreji.
Zatímco DiMaggio v Tokiu trávil čas baseballovými kurzy, Marilyn se vydala na dobrodružnou cestu, která měla navždy změnit její pohled na sebe sama a na její publikum.
Byla to cesta, která ji sblížila s tisíci vojáky, a dala jí pocit, že je milovaná a potřebná.
V únoru roku 1954 odcestovala Marilyn se svým novomanželem Joem DiMaggionem do Japonska, kde měl Joe naplánovanou sérii baseballových kurzů.
Na jejich palubě se ale setkali s generálmajorem Charlesem W. Christenberrym, který navrhl Marilyn, aby se na několik dní vydala do Koreje a pobavila tam americké jednotky. I když Joe nebyl z tohoto nápadu nadšený, Marilyn bez váhání souhlasila.
Byla to pro ni příležitost splatit dluh tisícům vojáků, kteří ji v začátcích její kariéry podporovali.
Šílenství v Koreji: Dne 16. února 1954 odstartovala Marilyn své čtyřdenní korejské turné. Už po příletu do Soulu bylo jasné, že to nebude obyčejné vystoupení. Tisíce vojáků ji nadšeně vítaly, a to byl teprve začátek.
V horách, kde se nacházel tábor 1. námořní divize, se na ni zhlouply tisíce mariňáků. Marilyn požádala pilota, aby letěl níže, a zatímco ji dva vojáci drželi za nohy, vyklonila se z helikoptéry a posílala jim vzdušné polibky. Vojáci šíleli radostí.
Žádná nafoukaná hvězda: Marilyn si byla vědoma, že je v mrazivém prostředí plném špíny a prachu, ale ani na okamžik si nepostěžovala. Byla dokonale upravená, usměvavá a bezprostřední. Ukázala, že není žádná nafoukaná hollywoodská fiflena.
Když se převlékla do koktejlových šatů a začala zpívat „Diamanty jsou nejlepším přítelem ženy“, vojáci šíleli. Jejich reakce byla stejná, ať už zpívala cokoliv. „Přede mnou bylo 17 000 vojáků, kteří řvali z plných plic. Stála jsem tam a usmívala se na ně.
Začalo sněžit, ale mně bylo teplo, jako bych stála na jasném slunci,“ vzpomínala později Marilyn.
Pocit domova: Ačkoliv ji odjakživa děsilo velké publikum, tady se ho poprvé nebála. Cítila se jako doma, což bylo pro ženu, která jako dítě nikdy nepoznala skutečný domov, obzvláště opojný pocit.
Odmítala veškeré nabízené výhody a vystupovala v dráždivých fialových koktejlových šatech, a to i v mrazech. Svou upřímností si získala srdce vojáků, kteří ji milovali za to, jaká je. „Dala nám pocit, že tam opravdu chce být. Že jí na nás záleží.
Ze všech interpretů, kteří k nám přijeli do Koreje – a že jich bylo – byla nejlepší,“ vzpomínali po letech ti, kteří tehdy byli u toho.
Její čtyřdenní turné mělo obrovský dopad. Zvedla náladu více než 100 000 vojáků. Loučení s nimi bylo pro ni velmi emotivní. „Byla to nejlepší věc, jaká se mi kdy stala. Nikdy nezapomenu na svatební cestu – se 45. divizí. Sbohem, Bůh vám všem žehnej.
Děkuji, že jste byli tak milí,“ mávala davům z helikoptéry se slzami v očích. Přestože se po návratu do Tokia dostala do nemocnice se zápalem plic, nelitovala.
