Svět sumo je proslulý svou přísnou hierarchií a neúprosnými pravidly, která formují život každého zápasníka od útlého věku.

Žít jako profesionální sumista znamená podřídit se tvrdé disciplíně, odříkání a životu v komunitě, která je do značné míry odříznutá od vnějšího světa. Jak vypadá každodenní realita zápasníků a jaké místo zaujímají v této železné hierarchii?

Velmi přísný a tradicemi spoutaný je také trénink. Profesionálním sumistou se nikdo nemůže stát sám za sebe. Musí se nejlépe už v patnácti letech stát členem jedné ze stájí, které v Japonsku existují.

V těchto klubech, kde bývá kolem patnácti bojovníků, pak roky žijí v podstatě odříznutí od vnějšího světa a každý den trénují, aniž by měli jakýkoli příjem.

Pravidla jsou neúprosná – nejméně výkonní učedníci vstávají nejdřív, musejí uklízet, prát, připravovat všem ostatním jídlo a posluhovat jim. Je to systém, kde se učí pokoře a respektu k nadřízeným.

Celé dopoledne se trénuje (nalačno), což je náročné pro tělo i mysl. Odpoledne také pokračuje trénink, což znamená, že sumisté tráví většinu dne fyzickou aktivitou. Teprve až když se zápasník probojuje do vyšší divize, ti pod ním naopak slouží jemu.

Tento systém podporuje ambici a neustálé zlepšování, neboť postup v hierarchii přináší nejen prestiž, ale i určité úlevy.

Sumisté v nejvyšších dvou divizích smí založit rodinu a žít mimo klub, což je významná odměna za léta dřiny a odříkání. Pro mnoho zápasníků je to cíl, k němuž směřují. Pravidla určují, že v každé stáji smí být jen jeden člen narozený mimo Japonsko.

Kluby velmi často najímají bojovníky z Mongolska, kteří jsou proslulí svou silou a bojovným duchem. Cizinci se nicméně musejí naučit japonsky a dodržovat tradici, což podtrhuje důležitost kulturní integrace v tomto sportu.

Pravidla diktují i to, jak mají zápasníci vypadat. Musejí nosit speciální svázaný účes, zvaný chonmage, který se podobá tomu, jaký na hlavě nosili samurajové v období Edo.

Tento účes není jen estetickou záležitostí, ale je součástí identity sumisty a symbolem jeho příslušnosti k této tradici. Na veřejnosti musí vždy chodit v tradičním oděvu.

Ti méně zkušení mají bavlněný, ne moc pohodlný, a k tomu i v zimě dřevěné sandále, zvané geta. Ti na vyšších úrovních nosí nákladnější kimona a mohou si vybrat barvu, což opět signalizuje jejich postavení v hierarchii.

Zvláštností je, že asociace sumo po několika dopravních nehodách svým členům zakázala řídit auta, což je další ukázka přísné kontroly nad životy zápasníků.

Tradice také určuje požadované chování a vystupování – zápasník suma má být za všech okolností skromný, klidný a při zápasech nesmí dávat najevo vztek, zklamání ani radost.

Tato emocionální zdrženlivost je klíčovým prvkem etiky suma a odráží ideály sebekontroly a cti.

Život profesionálního sumisty je cestou plnou odříkání, disciplíny a neustálého boje o postavení v přísné hierarchii.

Tato „železná“ struktura, spolu s kulturními a společenskými pravidly, definuje každodenní realitu zápasníků a vytváří jedinečný svět, který je pro vnějšího pozorovatele často nepochopitelný.