Pět dní extáze v rytmu samby. Pět dní hudby, tance a extravagantních oslav života. Pět dní nezřízené konzumace jídla i alkoholu. Pět dní bez zábran. Karneval v brazilském Riu de Janeiro je největší a nejopulentnější oslavou na planetě.
Ulice druhého největšího města Brazílie se koncem února už tři sta let proměňují v jeden velký taneční parket. Všude zní samba a bubny – na ulicích, v barech, klubech. Všichni se houpou v bocích.
Vrcholem akce je dechberoucí průvod, kdy se představují místní soutěžící školy samby. Ke slovu přicházejí královny samby, neskutečné kostýmy, originální písně i obří pojízdné a tematicky vyzdobené plošiny.
Vždycky tomu tak ale nebylo, byly doby, kdy se v ulicích tančily spíše polka a valčík. Samba se dostala ke slovu až ve dvacátém století.
O čem to celé je?
Školy samby soutěží v průvodu na stadionu, zvaném Sambodromo. Pátek a sobota patří „druhé lize“ – čtrnácti školám. Ty soutěží o účast v „první lize“ na příští rok. Hvězdy jsou na řadě v neděli a pondělí, kdy Sambodromem projde nejlepších dvanáct škol.
Každá na to má 80 minut. V úterý se ještě na stadionu představují dětské školy samby. Karneval intenzivně zapojuje obyvatele nejchudších čtvrtí Ria. Právě ti jsou členy samba škol, tančí, vyrábějí kostýmy či rekvizity, tvoří hudbu či text. A jsou to oni, kdo se chtějí předvést na Sambodromu.
Další součástí festivalu jsou Bandas & Blocos – pouliční kapely a skupiny. Každá čtvrť má svého favorita, je jich přes tři stovky.
Kapely někde ve městě počkají na fanoušky, rozehřejí se a pak společně vyrážejí do ulic, zpěváci obvykle na vyvýšeném vozítku. Když byl festival zrušen kvůli koronaviru, nechyběla jen zábava.
Festival každoročně nabídne také zhruba 25 tisíc pracovních míst, brazilské ekonomice přinese kolem osmi miliard realů, což je v přepočtu zhruba 35 miliard korun. Ty sem přiveze až sedm milionů účastníků, z čehož dva miliony tvoří turisté z celého světa. Z festivalových peněz žijí celý rok místní školy samby.
Historie karnevalu
Brazilské Rio a barvami hýřící karneval jsou od nás vzdálené patnáct hodin letu. Leží na jižní polokouli a v tuto dobu tu vrcholí léto.
Zatímco ve střední Evropě mrzne, v Jižní Americe teploty šplhají ke čtyřicítce, v noci neklesnou pod 25 °C. Přesto tamní oslavy mají mnoho společného s našimi.
Slavnost sem byla zřejmě zavlečena z Evropy a navazuje na pohanské slavnosti konce období před půstem. Je to taková afro-americká obdoba našeho masopustu.
A obojí zase souvisí s řeckými oslavami Dionýsa, boha vína, a římskými Saturnáliemi – oslavami Saturna, boha zemědělství, sklizně a času.
První zmínky o karnevalu má svět už z roku 1723. Rozmach katolické víry oslavu zklidnil a posunul na dny předcházející velikonočnímu půstu. A tak se tu před rokem 1840 tančily polka a valčík.
Sambu svět poznal až v roce 1917. Základy tance si přivezli černošští otroci, stejně jako kostýmy. V západní Africe či Angole místní obyvatelé předvádějí sambu jako formu oslavy či jako uvolnění v náročných časech.
Samba vtrhla do Brazílie raketovou rychlostí
Zrušení otroctví v Brazílii v roce 1888 umožnilo raketový vzlet samby, vznik prvních škol i rozmach festivalu. Afričané zakládali osady na jihu země i na okrajích Ria.
Tato místa – favely (portugalské slumy, chudinské čtvrti) se stala centrem vlastních variant samby a její popularita explodovala.
Za pouhých patnáct let od představení světu se samba stala oficiálním tancem země, roku 1928 vznikla první škola samby. A jen čtyři roky nato už tu byla první karnevalová soutěžní přehlídka. Tu dnes pořádá asociace Samba City, která školy samby sdružuje.
Jak se chystá festival
Sotva pár dní po tom, co Rio opustí poslední turisté, začnou školy samby hledat motiv pro choreografii následujícího roku. Základem je výběr tématu a píseň, text často reaguje na kontroverzní události. Vznikají návrhy kostýmů a choreografií.
A je zase rok na čem pracovat. V říjnu se začíná zkoušet, v prosinci a lednu se zkouší i o víkendech, dokonce se můžete sami přidat! Zatím bez kostýmů či rekvizit.
Nejnáročnějších je pár dní před vypuknutím show. Vše se dokončuje, vše musí být dokonalé. Například tanečníci spí několik dní v nepřirozených polohách, protože se na ně doslova aplikuje kostým.
Odvrácená strana extáze
Karneval oslavující ženské tělo – božskou tanečnici – je tělesným svátkem bez autority, který má i svou stinnou stránku. Zloději jsou v davech běžní, stejně jako čurání na ulici. Opečovávané záhony plné květin zničí dav. Historické památky chrání ploty.
Lidé přijedou hýřit a zapomenout na povinnosti. Bohužel často i na dobré mravy. V průběhu festivalu roste vedle kriminality sexuální násilí, dokonce i počet vražd a sebevražd či zločinů z nenávisti. Čím více „sexy“, tím lépe.
Velký zadek, velkorysá ňadra a ploché břicho jsou prakticky povinné – zvláště pro královny bubnů. Na řadě jejich těl ovšem bohužel najdeme stopy po plastické chirurgii.
Nahota je na karnevalu v Riu přijatelná, někdy dokonce až žádoucí. A zatímco brazilští kluci chtějí být nejčastěji fotbalisty, snem holčiček je stát se královnou bubeníků, kráčející v čele pestrobarevného průvodu.
Bohužel v mnoha případech je to za vysokou cenu. Místní královny často hovoří o urážlivém chování ze strany mužů, kteří jejich nahotu a nadšení pro sambu chápou po svém.
Bez zeptání, a i přes jejich nesouhlas se jich dotýkají, snaží se je líbat, či jim po festivalu nabízejí práci prostitutek. Když celé tohle šílenství skončí, začíná další náročná část karnevalu – ulic Ria je totiž potřeba uklidit zhruba 700 tun odpadků.