Řeky se vylévají z břehů a masa vody hrozí zaplavením tokijského předměstí. S pravidelnou vodní apokalypsou je ale konec. Pod městem Kasukabe vyroste pozoruhodný klenot průmyslové architektury: Vodní rezervoár, který bere dech inženýrům i turistům z celého světa.
Vítejte na východě japonské prefektury Saitama na ostrově Honšú. Až do 60. let minulého století byste viděli ve zdejší řekami rozparcelované úrodné nížině rolníky, jak se pachtí na políčcích.
S každým táním sněhu v horách nebo průtrži mračen a tajfuny přibývají na jejich čele vrásky. Rozsáhlé povodně ničí těžce vydřenou úrodu a nezřídka stojí životy. Přes pravidelné stížnosti problém nikdo neřeší.
Nestojí tu důležité stavby, ekonomika oblasti není brilantní. Jenže japonský stavební a populační boom brzy dosáhne i sem. Dorůstá sem Velké Tokio, co do počtu obyvatel největší metropolitní oblast na světě. Dnes tu na ploše 3500 km² žije téměř 39 000 000 lidí. To je 3,5krát více, než kolik osob žije v našem 22,5krát větším státě!
Jako vystřižené ze sci-fi
Fascinující rychlovlaky, mrakodrapy, nespočet bytů, fabriky a firmy, které expandují do celého světa. Během 30 let se po políčcích jen zapráší. Jenže… katastrofické záplavy teď už nikdo přehlížet nemůže. Jak se s nimi vyrovnat?
Japonci sáhnou k unikátnímu technologickému řešení. Při jeho návštěvě si budete připadat jako ve vědecko-fantastickém filmu. A to je civilistům povolen vstup jen do jedné z mnoha částí. Město Kasukabe najdete na kraji Velkého Tokia.
Revoluční inženýrský projekt nazvaný G-Cans vyroste právě pod ním. Zvenku přitom nic nenapovídá tomu, že 50 metrů pod povrchem existuje druhé „městečko“ – 6,3kilometrová síť kanálů spojujících vodní rezervoáry.
To vše pod neustálým dohledem špičkově vybaveného řídicího centra. Zdejší zaměstnanci mají permanentní pohotovost. Jak vypadá hlavní nádrží? Svou monumentálností vyráží dech.
Račte vstoupit do betonových útrob
Pokud byste ji chtěli zkusit na vlastní kůži, bude vás stát v přepočtu 800 korun a i když si lze dnes konečně objednat i anglicky hovořícího průvodce, pokud neovládáte japonštinu, musíte sebou mít překladatele.
To pro případ nouze, že byla nutná rychlá evakuace. Podzemní katedrála ohromí sice svou architekturou, ale jde stále o vodní vyrovnávací nádrž chránící město.
Sraz je 30 minut před prohlídkou v budově s infocentrem, kde proběhne bezpečnostní instruktáž i zhlédnutí 8minutového videa o projektu G-Cans vybudovaném mezi roky 1992 až 2006. Nenápadným vchodem se noříme pod povrch.
Na první pohled nekonečným kovovým schodištěm klesáme mezi betonovou masou. I když je venku zrovna hezkých 24 stupňů, všichni mají pevné, uzavřené boty. Bez nich vás totiž z bezpečnostních důvodů dolů nepustí.
Konečně na dně. U gigantických sloupů jsou vidět tmavé fleky bláta, na dně zůstávají ještě kaluže. Jasná připomínka, že tohle místo není žádná galerie, ale spása části Velkého Tokia.
Statistika totiž ukazuje, že za posledních 40 let se počet tajfunů ohrožujících zdejší aglomeraci zvýšil 1,5krát – a číslo postupně stoupá. Projekt G-Cans snižuje dopady záplav o víc, jak 90 %.
Ohromnou nádrž jako sochy titána Atláse podpírá 59 sloupů, z nichž každý váží přibližně 500 tun.
Pro srovnání, tenhle jediný sloup odpovídá váze 4 menších plejtváků obrovských, o kterých si můžete přečíst na stranách 26 až 27. V rezervoáru si člověk připadá najednou nicotně.
Celý prostor má na délku 177 metrů, takže by se sem s velkou rezervou sedmivagónový vlak.
200 tun vody za sekundu
Jak funguje projekt G-Cans? Pětice vodních sil shromáždí skrze síť kanálů přebytečnou vodu a vypustí ji, až když pomine nebezpečí záplav. Uvnitř hlavní nádrže je umístěno 78 čerpadel o výkonu 10 MW, která dokážou každou sekundu odčerpat 200 tun vody. Přebytečná voda končí poté v Tokijském zálivu.
