Anglický král Eduard I. (1239–1307) vyhlédne z okna. Má jedinečnou příležitost zkontrolovat, jak probíhá šermířský výcvik jeho syna Eduarda (1284–1327), který jednou dosedne s číslovkou II. na trůn. Do chlapce vkládá velké naděje…
Eduardovi I. se ostatně přezdívá Kladivo na Skoty a svůj válečný a diplomatický um předvede i během deváté křížové výpravy, po které je dokonce srovnáván se slovutným Richardem I. zvaným Lví srdce (1157–1199).
Jenže šermířský mistr přešlapuje nervózně na cvičišti sám. Eduard zatím s šibalským úsměvem brázdí v loďce hladinu nedalekého jezera…
Velký válečník a nekompromisní vladař. To se čeká od následníka trůnu. Jenže on jako by ani nebyl královské krve a syn Eduarda I.! Když se konečně roku 1307 dostane k moci, aristokracii přehlíží a neváhá se paktovat s plebsem.
To je pro dvořany naprosto nepřijatelné! Navíc není dobrý stratég a otcovy úspěchy ve Skotsku rázem berou za své. Od panování pravidelně prchá ke svým koníčkům, nebo do společnosti gaskoňského rytíře Pierse Gavestona (1284–1312).
Toho sice nejdřív vybere za společníka svému synovi sám Eduard I., ale když vidí, že spolu brzy pořádají jednu pijatyku za druhou, vyžene ho. Eduard II. ale kumpána hned po otcově smrti povolá zpět – nad pohár dobrého moku a zřejmě i za zavřené dveře ložnice.
Kopáč s korunou
Eduard miluje odmala vodní radovánky. Tato vášeň ho nikdy neopustí. Zajímá se o mechaniku, věnuje se atletice. Rád sám plave a vesluje, nebo sedí na břehu a chytá ryby.
Představa vladaře, jak sám jen tak přeplave jezero, u nás asi zděšení nevyvolá, ale na svou dobu a postavení jde o nevídané aktivity. Dvořané si ťukají na čelo – o to víc, že na vyřízení svých žádostí čekají další poslové a úkoly se jen kupí.
Královské výstřelky neberou konce. Eduard se měl zřejmě narodit do prosté rodiny. Neváhá se totiž zapojit do běžných prací – ty manuální úplně miluje.
Například, když vidí dělníky kopající příkop, skočí k nim do výkopu, chopí se lopaty a ke zděšení svého doprovodu odhazuje zeminu spolu s nimi!
Rozžhavená tyč v konečníku
Dlouhé lokny hnědých vlasů mu spadají přes ramena, a ač po otci nezdědí válečný talent, má jeho nadprůměrnou výšku a je pokládán za krásného muže. Pokud je v dobrém rozmaru, navíc velmi charismatického.
Tečku za Eduardovou érou nakonec udělá jeho vlastní žena Izabela Francouzská (1295–1358) bok po boku s 1. hrabětem z Marchu, Rogerem Mortimerem (1287–1330). Po úspěšné vzpouře krále svrhnou a uvězní.
A pravděpodobně také nechají sprovodit ze světa, a to nevídaně brutálním způsobem. S odkazem na tehdy zapovězený homosexuální vztah zasunutím rozžhavené železné tyče do konečníku.
