Eliška Přemyslovna vyrůstá v klášteře a může se stát abatyší, stejně jako její teta. Když je ale úkladně zavražděn její bratr Václav II., představuje náhle jedinou naději českých zemí na spravedlivého vládce. A tak se „obětuje“ pro svůj národ a bere si za manžela Jana Lucemburského …

Je 1. září 1310 a ve Špýru na březích Rýna se za přítomnosti stovek významných hostů i mnohatisícového davu koná svatba Jana Lucemburského (1296–1346) a Elišky Přemyslovny (1292–1330).

Ulice jsou plné kejklířů a komediantů, prodavačů nejrůznějšího zboží, kapsářů i prostitutek. Průvod rytířů, hrabat a knížat míří do slavnostně vyzdobené katedrály.

Jindřich VII. (1278–1313), král a později císař Svaté říše římské, usedá ve slavnostním šatu na trůn, s korunou na hlavě a žezlem v ruce. Po něm přichází jeho teprve čtrnáctiletý syn Jan s průvodem, který nese praporce Českého království.

Nevěsta v jednoduchých šatech

Jan skládá přísahu po vzoru knížat Svaté říše římské. Poté do katedrály vstupuje osmnáctiletá princezna Eliška, vysoká, půvabná a údajně snědá po svém dědovi, Přemyslu Otakarovi II. (1233–1278).

Je oblečena v jednoduchých, nezdobených šatech a s rozpuštěnými vlasy, jak káže poslední francouzská móda. Kronikář Petr Žitavský o tom píše takto: „(…) podivili jsme se nad věcí námi v českých krajinách předtím nevídanou.

Neboť vycházela tehdy nevěsta ze své ložnice s vlasy rozpuštěnými a sem tam po svých ramenou rozvolněnými, zcela bez vínku a koruny, ozdob hlavy, celá oděná nezdobeným, velmi dlouhým rouchem francouzským.“

 Hostina přinášející plodnost

Snoubence oddá mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu (1250–1320). Poté následuje bohatá svatební hostina. Stoly se prohýbají pod množstvím nabízených pokrmů, mezi kterými nechybějí ani ty, jež mají přinášet plodnost.

Jedná se o slepici, jablka i kaši ze sýra. Spoustu dětí značí krupicová kaše – manželé jich mají mít tolik, kolik je v ní zrnek krupice. Je oslazená medem, jež má do manželství přinést lásku a moudrost i podpořit milostnou touhu.

Vrcholem hostiny je páv upravený tak, aby se neporušily jeho ocas a korunka. Svatební oslavy a hodování trvají osm dní. Jen hrstka vyvolených tuší, jak dlouhá byla cesta k této královské veselce.

Ztráta matky a nenáviděná macecha

Eliška se narodila jako páté dítě českého krále Václava II. (1271–1305) a jeho ženy Guty Habsburské.

Kromě ní se dospělosti dožili ještě její bratr Přemysl Otakar, později známý jako Václav III., a sestry Anežka, Anna a Markéta.

Vychovávána byla ve svatojiřském klášteře, kde byla abatyší její teta Kunhuta Přemyslovna. Její následnicí se ale nakonec nestala. O matku přišla Eliška už v pěti letech.

Její otec si následně vzal polskou princeznu Elišku Rejčku (1288–1335), která byla jen o čtyři roky starší než Eliška a ona ji od začátku nenáviděla.

Vymření Přemyslovců po meči

Roku 1305 umírá Eliščin otec na tuberkulózu a na trůn nastupuje její bratr Přemysl Otakar jako Václav III. (1289–1306). Ten je ale úkladně zavražděn v roce 1306 v Olomouci, čímž vymírají Přemyslovci po meči, a v českých zemích propukají boje o moc.

O český trůn jeví zájem Jindřich Korutanský (1265–1335), manžel Eliščiny sestry Anny Přemyslovny, ale také Rudolf Habsburský (1281–1307), který vítězí a na potvrzení svého nároku se žení s vdovou po Václavovi II. a Eliščinou macechou, Eliškou Rejčkou.

Protože střídmě jí, přezdívá se mu král Kaše. Ač se snaží o nastolení pořádku a zlepšení královských financí, umírá Rudolf předčasně roku 1307 na úplavici při obléhání Horažďovic.

Pod svoji úroveň se nevdám!

K moci se tak opět dostává Jindřich Korutanský, který již tentokrát nechce nic ponechat náhodě. Do Čech táhne i s houfem žoldnéřů a daří se mu obsadit Prahu i českou pokladnici, stříbrnou Kutnou Horu. Jeho vláda je však slabá a zadlužuje královskou pokladnu.

Aby pro něj přestala být stále neprovdaná Eliška hrozbou, chce ji provdat za neurozeného pána z Bergova. To však Eliška odmítá se slovy:

„Chceš-li mne, králi, řádně provdat, nehanob mne, ale urči mi někoho rodem mi rovného, nebo dovol, abych přijala řeholi a oddala se trvale Bohu. Tomu se dobrovolně a ochotně podrobím.

Jestliže však o mně rozhodneš tak, že ponížíš můj rod, poznáš mne bezpochyby jako svého nepřítele.“

Jiná nesmí být královnou

Nespokojenost s vládou Jindřicha Korutanského roste i mezi českou šlechtou, a tak si někteří, jejichž vůdcem se stane Jindřich z Lipé (1275–1329), projektují své naděje na změnu vládce do princezny Elišky.

Snaží se proto domluvit její sňatek se synem římskoněmeckého krále Jindřicha VII. (1278–1313), Janem. Vyjednávání provázejí problémy. Jindřich chce Elišku nejprve provdat za svého bratra Walrama, s tím ale mocní čeští páni nesouhlasí.

O Elišce se ale mluví jako o ženě s pochybnou pověstí. Během své návštěvy u Jindřicha VII. proto ona sama navrhne, ať je její panenství stvrzeno lékařským vyšetřením. Na konci její návštěvy je jí král tak nadšen, že prohlásí: „… žádná jiná dívka se nesmí stát v Čechách královnou než Eliška!“

Jan a Eliška – naděje pro Čechy

Po Eliščině svatbě utíká Jindřich Korutanský i s manželkou zpět do Korutan. Korunovace nového českého krále se uskuteční 7. února 1311 v bazilice svatého Víta, vede ji opět arcibiskup Petr z Aspeltu, který královský pár o rok dříve oddával.

Obyvatelé Čech do vlády Jana s Eliškou vkládají velké naděje a víru, že opět nastolí v českých zemích pořádek. První roky jejich manželství jsou relativně poklidné, Jan se nechává Eliškou, jako starší a zkušenější, v mnoha věcech vést.

Během té doby se jim narodí dvě dcery, Markéta a Jitka. Eliška doufá, že se jejímu manželovi podaří obnovit věhlas, jaký měly české země v době vlády jejího otce.

Rozepře mezi manželi

Jan však naráží na tvrdou realitu v podobně odbojné šlechty. Postupem času se mu znelíbí i vliv, který se nad ním snaží Eliška uplatňovat. Projevuje se jeho prchlivá povaha, která naráží na manželčinu tvrdohlavost.

Na státní záležitosti mají zcela odlišné názory. Jan se proto v Čechách vyskytuje stále méně a méně, většinou si sem z ciziny, kde naopak slaví úspěchy, jezdí jen pro peníze. Proto se mu v Čechách začne říkat „král-cizinec“.

Neshody mezi manželi nakonec gradují vytvořením dvou znepřátelených skupin šlechticů.

Zatímco zájmy Jana Lucemburského hájí Jindřich z Lipé, který se objevuje po boku Elišky Rejčky, nenáviděné Eliščiny macechy, hlavním spojencem královny Elišky se stává Vilém Zajíc z Valdeka.

Macecha opět na scéně

Podporovatelů Jindřicha z Lipé je více, protože ho mnozí považují za dobrého ochránce českých zájmů, a proto ho Eliška obviní ze zpronevěry peněz. Na její popud ho pak Jan Lucemburský nechá zatknout.

To ovšem vyvolá silné nepokoje mezi šlechtou, proto musí král na její nátlak Jindřicha propustit. Celá záležitost vede k tomu, že se Jan dokonce sblíží s Jindřichem a Eliškou Rejčkou.

To ještě prohloubí nepřátelství mezi oběma královnami, o kterému se hovoří jako o válce královen. Jan nakonec přistoupí na požadavky šlechty, vedené právě Jindřichem z Lipé, s čímž Eliška nesouhlasí.

Krádež dětí

Roku 1316 porodí Eliška Janovi syna Václava, pozdějšího Karla IV. (1316–1378), a o dva roky později syna Přemysla Otakara.

Roku 1319 se však manželství rozpadá úplně, protože Jan uvěří tomu, co mu o manželce našeptává Jindřich z Lipé, tedy že ho Eliška plánuje sesadit z českého trůnu, aby se sama stala regentkou za jejich nezletilého syna Václava.

Proto přepadá hrad Loket, kde Eliška žije s dětmi v ústraní, a odvádí odtud nejstarší tři společné děti – dcery Markétu a Jitku a syna Václava, následníka trůnu.

Syna Václava už nikdy neuvidí

František Palacký líčí událost takto:

„Král, prudkým hněvem uchvácen, přichvátal tudíž se zástupem branných do Lokte, kdež královna s dítkami svými bydlila… Královna lekla se náramně, domnívajíc se zpočátku, že manžel její snad smyslem se pominul.

Ale z klamu svého brzy vyvedena jest, když co nejen od nejvěrnějších jejích služebníkův a služebnic, ale i od všech dítek ji odloučiv, do Mělníka ji poslal, kdežto se skromnou družinou život svůj v osamělosti tráviti měla.“ Syna Václava už Eliška nikdy v životě neuvidí, Jan jej nejprve vězní na hradě Křivoklátu a pak pošle na výchovu do Francie.

Přijel jsem k tobě zemřít

S pomocí svého spojence, Viléma Zajíce z Valdeka, a dalších odpůrců Jindřicha z Lipé se Elišce daří obsadit Prahu. Ovšem Janovo vojsko je silnější, takže její vzpoura končí prohrou a Eliška se po ní odebírá do Mělníka.

K poslednímu sblížení mezi manželi dochází v roce 1321, kdy se k manželce vrací těžce zraněný Jan. Tehdy své manželce údajně říká: „Eliško, my patříme k sobě. Přijel jsem k tobě zemřít, protože tě miluji.“ Ze svých zranění se ale dostane:

Následkem krátkodobého sblížení královského páru je narození syna Jana Jindřicha a královnino další těhotenství.

Kvůli následným neshodám ale Eliška prchá v roce 1323 do Bavorska ke své dceři Markétě, kde se jí narodí dvojčata Anna a Eliška. Žije jen z podpory příbuzných.

Umírá sama a opuštěná

Do Čech se vrací v roce 1325, oslabená souchotinami, zlomená událostmi a pokořená svým manželem. Nemá zde nikoho blízkého, všechny děti žijí v cizině a její největší spojenec, Vilém Zajíc z Valdeka, zemřel už v roce 1319 během vojenského tažení.

Eliška se proto věnuje sbírání svatých ostatků, podpoře stavby Zbraslavského kláštera a usiluje o svatořečení Anežky České. Umírá v osmatřiceti letech dne 28. září 1330 na tuberkulózu v domě Jana Volka na Vyšehradě.

Pohřbena je 1. října na Zbraslavi, v přemyslovské nekropoli kostela svatého Jakuba Většího. Spočine tak vedle svého otce Václava II. a bratra Václava III. Po své smrti je na stejném místě pohřben i její vnuk Václav IV. (1361–1419) s manželkou.