Albrecht III. Bavorský se má stát pýchou svého otce. Místo toho si ale vybere ženu podle svého srdce, což mu tatínek má velmi za zlé. Nezdárný synek se otcem smíří až po její smrti.
Nebezpečná politická situace v Mnichově přiměje vévodu Arnošta Bavorského (1373–1438), aby svého syna Albrechta III. Bavorského (1401–1460).
poslal na vychování ke své bezdětné sestře Žofii Bavorské (1376–1428), druhé manželce českého krále Václava IV. (1361–1419).
Přesné zprávy o jeho zdejším pobytu neexistují, ale Albrecht se v Praze mohl vyskytovat už od svých sedmi let, tedy od roku 1408. Díky zdejší výchově Albrecht umí dobře česky.
Ani u své tety Žofie ale nenajde mladý vévoda pochopení pro svůj nerovný sňatek s aušpurskou lazebnicí Anežkou Bernauerovou (kolem r. 1410–1435). Česká královna ho za něj také odsuzuje.
Vzhledem k tomu, že Žofie nemá děti, nabízí se Albrechtovi později dokonce přímo cesta k českému trůnu. Vévoda ale nabídku v srpnu roku 1440 odmítá.
Čechy, rozvrácené husitskými válkami, jsou totiž po smrti Albrechta II. Habsburského (1397–1439), zetě Zikmunda Lucemburského, v dost žalostném stavu.
Kde jsou Anežčiny ostatky?
Ke smíru otce Arnošta a Albrechta dojde až po Anežčině smrti. Anežka je pochována v kapli, kde si prý vévodský otec se synem nakonec roku 1436 smírně podávají ruce.
Arnošt se dokonce údajně rozhodne věnovat kapli na hřbitově svatého Petra ve Straubingu „počestné a ctihodné Anežce Bernauerové“. „Byla slavně pohřbena a má na svém hrobě krásný kámen, jako by byla bývala přece jen kněžnou.
Říkají, že měla pleť tak jemnou, že když pila červeného vína, mohli vidět, jak jí víno stéká hrdlem,“ líčí Arnpeck. Dnes na určeném místě ale Anežčiny ostatky nejsou – pravděpodobně byly přemístěny do karmelitánského kláštera ve Straubingu. Náhrobní kámen z červeného mramoru tu ale stále stojí.
Nejvyšší stupeň ohrožení
Arnošt měl pro svého syna vybranou jinou nevěstu. Samozřejmě urozenou. Ve hře je Alžběta Württemberská (asi 1412–1476).
„Tyto plány právě v roce 1428 ale vzaly za své, protože Alžběta uprchla se svým tajným snoubencem, hrabětem Werdenbergem,“ líčí současný rakouský historik Christian Dickinger. Arnošt kuje pikle.
Impulsem se pro ně zřejmě stává smrt bratra Viléma, který 12. září 1435 umírá bez dědice. Bavorsko-mnichovské následnictví se ocitá v ještě větším ohrožení. Právě to zřejmě přiměje vévodu vykonat plán pomsty na své nenáviděné snaše.
