„Vyvarujte se pohanských obřadů nad mrtvými,“ nabádá v roce 739 papež Rehoř III. (690–741) křesťany. „Jste bezbožníci,“ vyčítá kněžím, kteří se účastní těchto pohřebních oslav. Zbytečně, stejně ho neposlouchají.
Podobné rituály praktikují i slovanští muži ještě o dvě století později. Řinčí zbraněmi a zápasí mezi sebou. Kdyby se po okolí neozýval křik a zpěv, náhodný pocestný by si mohl myslet, že tu právě vrcholí bitva. Všichni ale mají na sobě pestré masky.
Probíhá pohřební hostina. Alkohol teče proudem, zdaleka voní pečínky připravované na ohni. Pohanské zvyky zkrátka mají tuhý kořínek. Nepomůže ani jejich odsouzení církví.
„Při stráži nad mrtvým se zpívají ďábelské písně, tancuje se, popíjí, chechtá, jako by se jásalo nad smrtí,“ píše opovržlivě Regino (840–915), opat z kláštera v německém Prümu (dnes ve spolkové zemi Porýní-Falc). Není mu to ale nic platné.
Trest pro hříšné
Pohanský pohřební rituál máme k nelibosti církve za sebou. A jak to vypadá na hřbitově? Ačkoliv i v tomto případě se církev všemožné snaží udržet pietu tohoto místa, ne vždy se jí to také podaří.
„Hřbitov není jen prostým pohřebištěm a odkladištěm mrtvých těl, je to místo svaté a posvátné, předurčené k modlitbám za duše zesnulých,“ cituje francouzský historik Philippe Ariès (1914–1984) neznámého autora z 16. století.
Již od 11. století se hřbitovy budují kolem kostelů a jsou součástí vesnic a měst. Být pohřben mimo posvátnou půdu hřbitova, to je trest pro hříšníky.
Místo pro milenecké schůzky
Proto hroby sebevrahů bývají za hřbitovní zdí. Místo posledního odpočinku je zároveň azylem pro živé. Největší ruch probíhá na francouzských hřbitovech, a to až do 18. století. Běžně se na nich scházejí milenci, ale to není všechno.
„Obchodovalo se zde, konaly se tu soudy a později zde byly alespoň veřejně vyhlašovány jejich výsledky. Uprchlíci, chudina či poustevnice zde dokonce mohli bydlet,“ píše Ariès.
