Když český král Václav IV. (* 1361) umírá v srpnu 1419 na mozkovou mrtvici, dědicem trůnu se stává jeho mladší bratr Zikmund Lucemburský (1368–1437). Nového panovníka přijímají katolíci s radostí, vždyť přece vyznává jejich víru.
Husité, jejichž hnutí právě nabírá na síle, mají velké obavy. Co od nástupce na trůnu čekat? Jistě to nebude nic dobrého. Rádi by nenasytné katolické církvi zabavili majetek, chtějí přijímat pod obojí.
Nový král ale určitě na nic takového nepřistoupí… Poměry u nás proto začínají houstnout. „Žádám o poskytnutí vojsk na křižácké tažení proti odbojným Čechům, stoupencům Husovým,“ vyzývá Zikmund papeže Martina V. (1368–1431).
Ani Svatému otci se vývoj událostí v Čechách vůbec nelíbí, a proto Lucemburkovi ochotně vyhoví. 17. března 1420 vyhlásí Řím křížovou výpravu proti neposlušným Čechům. Do čela vojsk se přitom staví sám Zikmund Lucemburský.
V Čechách jeho krok okamžitě vzbudí odezvu. Protestuje proti němu i nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartemberka (†1425).
S dalšími šlechtici burcuje Čechy, aby proti Zikmundovi povstali, protože „není ještě pány českými za krále volen ani k Českému království korunován“. Dokonce právoplatného dědice označí za „ukrutného nepřítele“. Neváhá dodat, že kdo bude stát na Zikmundově straně, přijde o „čest i hrdlo“.
Za Hrad mu odpustí
Zikmund šikuje v dubnu 1420 své vojsko a o měsíc později s ním zamíří do Čech. „Vydáte-li mi Pražský hrad, odpustím vám vaši zradu,“ vzkazuje přitom Vartemberkovi přímo do české metropole. Čeněk o nabídce uvažuje a nakonec se rozhodne ji přijmout.
Hrad předá podkomořímu Václavovi z Dubé (1396–1422), věrnému Zikmundovu stoupenci (Staré i Nové Město pražské dál zůstává v rukou příznivců kalicha). Husité to samozřejmě považují za zradu a ostouzejí Vartemberka všude, kde to jenom jde.
V zemi vypuká panika. „Mají až 200 000 bojovníků,“ šíří se o křižáckém vojsku, které se kvapem blíží. Ovšem skutečnost je mnohem prozaičtější. Po Zikmundově boku se chystá bojovat sotva 30 000 žoldnéřů.
Dědic českého trůnu si je ale jistý sám sebou, kromě Pražského hradu totiž ovládá i Vyšehrad. Předpokládá proto, že si s hrstkou husitů ozbrojených cepy hladce poradí a celé město rychle obsadí.
Křižáci prchají v panice
Zikmundova vojska obléhají Prahu a jejich vůdce se usadí na levém břehu řeky Vltavy. 14. července 1420 se schyluje k bitvě na vrchu zvaném Vítkov.
Křižácká vojska pod vedením míšeňského markraběte Fridricha Bojovného (1370–1428) vyrážejí proti husitům. Záhy se k nim mají připojit ještě rakouské posily a ze začátku to vypadá, že dobýt kopec na dohled od Prahy pro ně skutečně bude hračka.
Na straně husitů ho totiž brání pouhých 26 mužů a 3 ženy. Proto bojovníci z řad křižáků snadno pronikají téměř až ke srubům na Vítkově.
Na posledních metrech však musejí kvůli členitým příkopům sesednout z koní a dál jít po svých, což v těžkém brnění není nic příjemného. Navíc ve chvíli, kdy už to vypadá, že se jim podaří sruby dobýt, se karta otáčí.
Husitům přicházejí z Prahy na pomoc cepníci (jejich počet není známý) a asi 50 střelců. Vítkovem zní silný husitský bojový pokřik a posily vpadnou křižákům do zad. Zikmundovy bojovníky zachvátí panika a prchají z bojiště.
Část z nich nachází smrt přímo na bojišti, další se utopí v řece Vltavě. Některá svědectví uvádějí 144 mrtvých, jiná až 500. Padne i míšeňský zemský hejtman Jindřich z Isenburgu.
Korunovace natruc husitům
Navzdory neúspěchu na Vítkově ale Zikmund ovládne Pražský hrad. Společně se svými lidmi se o to postará Čeněk z Vartemberka, který v průběhu husitských válek změní strany ještě několikrát. Zikmund se zde nechá 28. července 1420 korunovat českým králem.
Obřad proběhne podle korunovačního řádu Karla IV., „vzhledem k celkové situaci však redukovaného. Odpadla návštěva Vyšehradu a jízda městem“, uvádí současný historik František Kavka.
Korunu novému králi na hlavu posadí pražský arcibiskup Konrád z Vechty (asi 1364–1431). Obřadu se účastní řada příslušníků vysoké české šlechty, nechybí míšeňská markrabata a bavorští vévodové.
„Korunovace byla velkým Zikmundovým politickým úspěchem. Byl přijat českou šlechtou, byť nikoli v rámci zemského sněmu,“ píše Kavka. Husité ale jeho korunovaci samozřejmě neuznají.
