Čingischánova armáda dobývá nová území. Dostává se do Gruzie, Ruska a na Krym a jeho říše se tak rozkládá od Černého moře až k Tichému oceánu. Osudným se obávanému Mongolovi nakonec v roce 1227 stává pád z koně v průběhu tažení proti severočínské dynastii Ťin. Poté umírá.

Jak vlastně dokázal mongolský vládce Čingischán (1162–1227) vybudovat tak obrovskou říši? Bylo to jen díky jeho válečnické genialitě? Tým amerických vědců v čele s Amy Hasslovou si to nemyslí.

Podle nich Mongolům pomohlo počasí. Vyplývá to z jejich analýzy letokruhů dřeva stromů, rostoucích ve středověkém Mongolsku, kterou zveřejnili před dvěma lety. Uvádějí v ní, že v době vzestupu mongolské říše došlo ve střední Asii ke změně klimatu.

Přibylo srážek a tráva ve stepích začala růst mnohem rychleji a vydatněji. Mongolové tak měli dostatek krmiva pro obrovská stáda válečných koní a dalších zvířat, s jejichž pomocí dobývali nová území.

„Podnebí jistě nebylo jediným faktorem, ale vytvořilo ideální podmínky pro to, aby z chaosu povstal charizmatický vůdce, vybudoval armádu a soustředil ve svých rukou moc,“ dodává Hasslová.

Evropu zachránila smrt

Mongolský sněm, tzv. chural, určí po Čingischánově smrti Velkým chánem Őgedeje (1186–1241), jeho třetího syna.

Bátúchán (1205–1255), Čingischánův vnuk, se postaví do čela mongolské armády a pokračuje v dobyvatelské cestě svého dědečka. Roku 1240 obsadí Kyjev. Ani to mu však nestačí.

Míří dál na západ a 11. dubna 1241 porazí uherského krále Bélu IV. (1206–1270) u řeky Sajo (protéká východním Slovenskem a Maďarskem). Následně proniká až na Moravu.

„Přes hranice české tiše víc než pět set Kartasů (Tatarů – pozn. red.) k nám kvačí,“ uvádí Dalimilova kronika z počátku 14. století. Pak ale Evropu před dalším pleněním zachrání Ögedejova smrt.

Dochází ke sporům kolem volby nového Velkého chána a Bátúchán se rychle vrací zpátky domů.

Nositelé genů

Ruští historici před časem prováděli analýzu DNA obyvatel žijících na severu dnešního Mongolska. Ve studii, která vyšla v roce 2003 v časopise National Geographic, přišli s tvrzením, že by na světě mělo žít zhruba 16 milionů lidí nosících Čingischánovy geny.

To by bylo možné pouze v tom případě, že by zplodil alespoň tisícovku potomků. Vzhledem k počtu jeho milenek a Čingischánovu dlouhému životu (zemřel v 65 letech) se to nedá vyloučit.

Stejně plodní navíc byli údajně také jeho synové – nejstarší z nich měl mít s různými ženami až 40 synů. Proto předpoklady vědců o množství lidí s Čingischánovým genem nejspíše budou pravdivé.