Na první pohled jsou to jen dva muži, sedící nad 64 černobílými čtvercovými poli. Jenže v sázce je mnohem víc. Nejde jen o to, kdo bude nejlepší šachista světa. Je to souboj mezi demokracií a komunismem. Mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem.
S trochou nadsázky jde o nejslavnější bitvu studené války.
Proti sobě se postaví dva naprosto odlišní lidé, které spojují jen láska k šachům – ruský kliďas Boris Spasskij (*1937), muž, který si místo emocí zapálí cigaretu a jeho pravý opak, americká neřízená střela a bez přehánění tak trochu exot Bobby Fischer (1943 – 2008).
Šachová partie mezi nimi se uskuteční v roce 1972 a vejde do dějin jako „Zápas století.“
Naděje jménem Fischer
Na šachovém trůnu jsou tehdy už delší dobu usazení borci ze Sovětského svazu.
Titul mistra světa získávají nepřetržitě od roku 1948. Zraky Američanů proto s nadějí směřují k Bobby Fischerovi, muži, který jim v neklidné době studené války má přinést vítězství v duelu, který je vnímán jako prestižní společenský souboj mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem.
Fischer je zvláštní člověk, excentrický dlouhán, který nejde pro urážky daleko. Sovětské hráče například obviní, že se mezi sebou na turnajích domlouvají na výsledcích.
Nevšední příprava
Právě kvůli jeho nevyzpytatelnému chování hrozí, že ze zápasu o titul mistra světa v šachu v roce 1972 sejde. Fischer se handrkuje o výši slíbené odměny i místo finálového duelu.
Zarputile trvá na Bělehradu v tehdejší Jugoslávii, zatímco jeho soupeř Boris Spasskij preferuje islandský Reykjavík. Nakonec Američan ustoupí, nejprve mu ale organizátoři musí přisypat na gáži. Přípravu pojme každý po svém.
Zatímco Spasskij jí doma v SSSR možná trochu podcení (s Fischerem se utkal už několikrát a nikdy neprohrál), Bobby do toho šlápne až nezvykle tvrdě. Zvláštní pozornost věnuje své fyzické kondici, což je v té době pro špičkové šachisty poměrně neotřelý přístup.
Plave, hraje tenis, boxuje a všude s sebou nosí velkou červenou knihu, kde má zaznamenané všechny partie soupeře. „Řekni partii a já ti ji celou přehraji,“ rád předvádí schopnosti své paměti.
Před kamerami hrát nebudu!
První kolo ostře sledovaného duelu, hraného na 24 partií je na programu 11. července 1972. A nebyl by to Bobby, aby ihned nezpůsobil rozruch. Postará se o to svým pozdním příchodem.
Od zahájení hry uplyne 9 minut, když svým pověstným klátivým krokem dorazí, potřese si rukou s protivníkem a provede svůj tah. První dvě hry patří Rusovi.
Ta druhá kontumačně, jelikož otrávený Bobby do ní, na protest proti přítomnosti kamer, které ho prý svým hučením ruší, odmítne nastoupit. Dodnes se spekuluje, zda nešlo z jeho strany jen o pokus rozhodit soupeřovo soustředění.
Tak či tak, po přesunutí zápasu do jiné místnosti bez kamer, je Fischer jako vyměněný.
Tleská mu i soupeř
Rozhozený Rus prohrává jednu partii za druhou. Marně se pokouší Fischera přehrát ve variantách, které si nikdo z nich nepřipravoval, ale nadarmo.
Zběsilou bitvu dvou světů, kde příprava obou borců letí do koše a rozhoduje momentální schopnost improvizace, vyhrává Američan.
Na konci srpna získává potřebných 12 a ½ bodu a stává se 11. mistrem světa v šachu a prvním hráčem narozeným v Americe, kterému se to podaří. Za předvedenou hru mu tleská i sám Spasskij, což bojovně naladěného Fischera poněkud vyvede z míry.
Američané jsou ale nadšení. Zápas století, velkolepá bitva beze zbraní, má pro ně v době studené války velký propagandistický význam.
