„Dovedli jsme mluviti, psáti a čísti nejen česky, ale i francouzsky, italsky, německy a latinsky, že jsme byli mocni oněch jazyků stejně jednoho jako druhého,“ chlubí se ve svém životopise Vita Caroli Karel IV.

Císař Karel IV. (1316–1378) miluje četbu, s oblibou se jí věnuje na Karlštejně, kde se na ni může soustředit. Dává přednost francouzským překladům před latinou.

Pobízí také učence, aby překládali knihy do národních jazyků, sám dokonce přispěje heslem o církevních svátcích do latinsko-českého slovníku. Za prováděním a úpravou českých překladů stojí Arnošt z Pardubic.

Na milostnou poezii, psanou hlavně francouzsky, která je tehdy na dvorech oblíbená, si ovšem císař moc nepotrpí. Jeho dvorním básníkem je až do roku 1360 Heinrich von Mügeln (†kolem 1372), spíše učenec než vyznavač poezie.

Karla IV. ale nadchnou italští humanisté, hlavně Dante Alighieri (1265–1321) a Francesco Petrarca (1304–1374), s nímž se osobně setkává.

Zlatníci se těší vážnosti

„Osvobozuji vás od berní z vašeho dvora.

Od této chvíle bude jedinou vaší povinností dodat do hradní kaple 30 liber (asi 15 kilogramů – pozn. red.) včelího vosku na svíce,“ pokyne panovník mistru Theodorikovi, svému dvornímu malíři v letech 1359–1367. Za skvostnou výzdobu kaple sv.

Kříže (tehdy zvanou Utrpení Páně) na Karlštejně se mu odvděčí opravdu velkoryse. Daruje mu dvůr ve vsi Mořině, vzdálené kousek od Karlštejna, a odpustí mu daně, které by z něj měl státní pokladně odevzdávat.

V téže vsi už daroval statky i jeho předchůdci, Mikuláši Wurmserovi.

Vážnosti se ale u dvora těší kromě malířů také další umělci, hlavně zlatníci, například Hanuš z Kolína nad Rýnem nebo Gerhard z Dortmundu, kteří mají na starosti úpravy svatováclavské koruny.

Různých výsad využívá i stavitel Matyáš z Arrasu (asi 1290–1352) a jeho následovník Petr Parléř (1332/1333–1399).

Zákony musí dodržovat i král

Mezi své poddané často jezdí a příjemné přivítání umí ocenit. Například když roku 1348 navštíví hrad Seeberg v Ostrohu, je tak nadšený z programu, který mu správci připraví, že jim hrad nakonec věnuje.

Za svůj důležitý vladařský úkol Karel považuje, „aby věrní poddaní řečeného království a říše pod křídly naší obrany a ve stínu záštity moci královské líbeznosti míru se těšili“. Ve svém zákoníku Majestas Carolina například připouští, že i král musí dodržovat zákony.

Pokud se poddanému stane ze strany panovníka křivda, může se proti němu domáhat spravedlnosti. Ovšem nesmí žalovat přímo panovníka, protože „král nikým nemá býti souzen“, a proto jde o žalobu proti jeho úředníkům.

„Panovník tu vlastně soudí sám sebe, i když žaloba je projednávána před nejvyšším komořím, před příslušnými kmety, tj. přísedícími zemského soudu,“ uvádí historik Zdeněk Kalista (1900–1982).

Protože ale Karel IV. neuznává jinou autoritu než sebe, není moc pravděpodobné, že poddaný s žalobou uspěje.