Z výfuku místo černého dýmu stoupá pouhá pára. Provoz je téměř neslyšný. Bonusem je čistší vzduch, ale pochopitelně i úspory stále se tenčících zásob ropy. Vítejte ve světě automobilů na vodíkový pohon.
Neocitáme se ale v dnešní době, kdy se o této možnosti hovoří a experimentuje se s ní, nýbrž na počátku 19. století.
Jak stará je vlastně myšlenka auta na vodíkový pohon? Nejspíše vás to překvapí, ale k sestrojení „automobilu“ na vodíkový pohon opravdu poprvé došlo už před více než 200 lety.
Započetí prací na pohybujícím se stroji, který poháněl vodík, dochází už v roce 1804. Francouzsko-švýcarský inženýr Francois Isaac de Rivaz (1752–1828) dokončí svoje vozidlo o tři roky později. Dnešní automobily pochopitelně připomíná pouze vzdáleně.
Výboj zajistí Voltův článek
Vůz obsahuje spalovací motor s elektrickým zapalováním. Trumfne těžkopádný parní stroj, jeho motor je mnohem lehčí a menší. Výboj způsobuje Voltův elektrický článek, tedy elektrické zapalování pomocí směsi vodíku se vzduchem.
Na druhou stranu šofér má docela tvrdou práci. Není zde ale samozřejmě žádná automatika, všechno ovládá sám a ručně. Vpouštění vodíku a vzduchu do válce spalovacího motoru zajišťuje pomocí tlačítka. Také zapalování motoru je ruční už zmiňovaným výbojem.
Devítikilometrový výlet
Nádrž tvoří vlastně balonek s obsahem plynného vodíku. Nejde ale o příliš praktické řešení, a proto se na tento vynález zřejmě zapomnělo. Jeho tvůrci revoluční řešení nepřinese slávu, ani z něho nezbohatne.
A to navzdory tomu, že Rivaz vyrobí podobné vozidlo ještě jednou v roce 1813. Tehdy jde o „automobil“ dlouhý šest metrů a vážící zřejmě až tunu. Nákresy se ale zachovaly jenom od první varianty Rivazova vozítka z roku 1807. Nápad ale úplně nezapadne.
Tvorbou vodíkového spalovacího motoru se úspěšně zabývá belgický konstruktér Jean Joseph Étienne Lenoir (1822–1900).
Vodík vyrábí pomocí elektrolýzy a se svým takto poháněným vozem absolvuje v roce 1863 vzdálenost Paříž ‒ Joinville-le-Pont (cca 9 km).
