„Baroko vneslo do všech druhů umění dynamiku, talentovaní kazatelé ji dokázali uplatnit i ve slovesném umění,“ uvádí současná bohemistka Marie Janečková. Proslovy v kostele se stávají tím nejlepším prostředkem, jak ovlivnit názory obyvatel. Proto se baroko pojí s rekatolizací, a to zejména u nás v Čechách a na Moravě.

Tridentský koncil, shromáždění kardinálů probíhající v letech 1545–1563, kněžím nařizuje, že kázat lidem je jejich povinností.

Podobu kázání přitom upravuje reformní návrh italského kardinála Giovanniho Moroneho (1509–1580), nuncia papeže Pavla III. (1468–1549) a zároveň nejschopnějšího diplomata z celé papežské kurie.

Do kázání o Bohu se navíc dají šikovně propašovat politické zájmy. O správnosti katolické víry ve svých kázáních přesvědčuje olomoucký biskup František z Ditrichštejna (1570–1636). Víra se promítá do básní, divadelních her i hudby.

Ďábel vyhrožuje peklem

„Buď sbohem, naděje, a s ní i strach a výčitka; vše dobré ztratil jsem,“ říká satan, padlý anděl, hlavní hrdina eposu Ztracený ráj anglického básníka Johna Miltona (1608–1674).

„Zlo, buď mým dobrem, a když pomůžeš mi, s nebeským králem moc si rozdělím a ovládnu snad i víc než půlku říše, jak brzo svět a člověk poznají,“ vyhrožuje lidem pekelná síla. Milton líčí stvoření světa, kdy satan v podobě hada svede Evu ke hříchu.

Brzy ochutná hřích i Adam a oba jsou vyhnáni z ráje. Více než 1000 veršů vypravuje biblický příběh a snaží se ospravedlnit rozhodnutí Boha, proč člověku odepřel rajská potěšení.

Epos vychází v roce 1667 v deseti knihách, během několika dalších let přibývají ještě dva svazky. Vzniká 12dílný básnický cyklus, jenž odstartuje oblibu náboženských témat, kterými jsou barokní knihy doslova prošpikovány.

Jezuité předvedou pyrotechnický oheň

Diváci užasle zírají, jak se z mořských vln pozvolna vynořuje útes, jindy dokonce zase sám bůh Neptun. V další z divadelních her se zase obrovský koráb zničehonic propadne dolů do vln a vše doprovází zvuk vody tříštící se o boky lodi.

Koráb ale jenom tak nezmizel, ocitl se v divadelním propadle. Návštěvníci představení ani nešpitnou. Nakonec se ozve mohutný potlesk. V 18. století má divadlo žně, rodí se nové scény, hemžící se různými efekty.

Voda se mění v krev, ohnivé plameny šlehají z nebe na zem. Jezuité chtějí na scéně českokrumlovského zámeckého divadla, které i s dochovanými kulisami dnes patří ke čtyřem nejstarším barokním scénám na světě, předvést apokalyptickou vizi ďábla. Odvážně proto sáhnou po pyrotechnice.

Za muzikou jde i 300 kilometrů

„Je příliš konzervativní,“ odsuzují hudbu německého skladatele Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) někteří jeho současníci. Proto na něj krátce po jeho smrti téměř všichni zapomenou a Bachovy skladby veřejnost znovu objevuje až v 19. století.

I když tento génius pochází z rodiny, kde se hudební geny dědí už po téměř dvě staletí, uznání si stejně musí vydřít a vychodit. A to doslova.

Když si chce poslechnout skladby svého oblíbeného německo-dánského skladatele Dietricha Buxtehudeho (asi 1637–1707), klidně kvůli tomu v roce 1705 ujde pěšky 320 kilometrů.

Bach dokáže svou hudbou poslat posluchače doslova do nadpozemských výšin, sám však přitom stojí nohama pevně na zemi. Není výstředním umělcem, ale spořádaným otcem rodiny. Během dvou manželství zplodí celkem 20 dětí a bez problémů dokáže skládat na objednávku.

Přesně taková jako on je i barokní hudba. Líbivá a mísí se v ní dva protipóly – soprán a bas.