Jako jediná květina představuje tři nebeská tělesa. Když kvete připomíná žluté slunce, následně se změní v šedivý měsíc, jenž záhy vysílá semena do celého světa – přesně jako jsou ve vesmíru rozesety stovky hvězdy.

V rostlinné říši bychom pampelišku mohli označit za Popelku. Lidé na ní pohlíží jako na plevel, ona na oplátku nabízí celou řadu výhod.

Čůrání do postele

Pokud začneme nudným popisem, jde o trvalou bylinu, jež může dorůstat i 40 centimetrů. Kvete od dubna do srpna a díky nenáročnosti roste prakticky všude, a tak nenechává chladné milovníky úhledných zahrad.

Jenže pohlížet na pampelišku, jejíž zastaralý název zní smetánka lékařská jako na bohapustý plevel, by bylo bláznovství. Rostlina, již se přezdívá lví zub, na základě podivně vypadajících listů, je už od středověku oslavována díky své kráse.

„Kdo se potře mléčnou šťávou, zkrásní a stane se žádoucím,“ tvrdí jedna z pověr. Není pouze pohledná, ale také toho hodně umí. Už za časů slavného lékaře Avicenny (980–1037) se sahá po pampelišce v případě zánětů očí.

Někdy jsou sice medicínské úspěchy spíše na škodu, protože třeba ve Francii to rostlině vynáší lidový název pissenlit (neboli čůrání do postele). Jádro pudla tkví v močopudnosti, pampeliškové čaje ale pomáhají dostat z těla nadbytečné tekutiny.

Stranou nestojí ani játra, protože zdánlivý plevel posiluje jejich správnou funkci. Roztoky z pampelišek jsou pro změnu ideální na všemožné bradavice. Obsahují také celou řadu vitamínů, a tak se chroupání lvího zubu doporučuje v případě kurdějí.

Nechat či zbavit?

Pampelišky jsou mistři v přežití, protože umí zakořenit i na místech, kde se to zdá nemožné. Často je můžeme najít na bývalých požářištích. A zatímco většina zahrádkářů je vnímá jako nepřítele, rostlina provzdušňuje půdu a snižuje její erozi.

A nebojte, díky tomu, že je pampeliška trvalka, vydrží déle než jeden rok! Upoutává na sebe skrze žlutou hlavu, jež se skládá z až 300 okvětních lístků. Když pampeliška odkvete, jako správná stařena změní barvu vlasů na šedou.

Její semena v klidu unáší vítr a to i na vzdálenost osmi kilometrů. Jak se ale květina dostává do vzdálených Spojených států? Za vším hledejme člověka, protože poutníci na lodi Mayflower berou pampelišku na palubu.

Vyberou ji díky nenáročnosti a široké využitelnosti. S přimhouřením oka jde totiž celá sníst a to na několik způsobů. Kořen jde například upražit, rozemlít a připravit z něj pampeliškovou mouku.

Žlutá květina je také lahodnou náhražkou kávy, ostatně jeden šálek nahradí celou denní dávku vitaminu A!

Kulturní hvězda

Místo má také v průmyslu, protože ve 30. letech 20. století sovětští botanikové zjistí, že jedna z pampelišek je skvělým zdrojem přírodního kaučuku.

Největší slávu prožívá v dobách druhé světové války, kdy Sovětský svaz vyprodukuje dvojnásob ceněné komodity než Spojené státy americké!

Proniká i do kultury, v roce 1967 se režisér Ludvík Ráža (1929–2000) inspiruje divadelní hrou Jaroslava Kvapila (1868–1950) a natočí pohádku Princezna Pampeliška. Spisovatel Ray Bradbury (1920–2012) zase napíše román Pampeliškové víno.