O Venuši se občas říká, že je sestrou Země. Pravda, mají podobnou velikost, ale jinak se od sebe oba světy dosti výrazně liší a společných vlastností zase tolik nemají.

Nyní se zdá, že mezi záležitostmi, ve kterých by si Venuše a Země mohly porozumět, je aktivní vulkanismus.

Že sopky na Venuši jsou, vědí už badatelé nějakou dobu, ostatně není důvodu, proč by zde být neměly. Země i Venuše alespoň zpočátku procházely podobným vývojem a zvláště v bouřlivých mladých letech se rozžhavené magma tlačilo ke slunečnímu svitu.

Podobným vývojem procházel i Mars, vždyť nejvyšší známou horou v našem solárním systému je sopka Olympus Mons tyčící se 27 kilometrů nad nulovou „nadmořskou“ výškou Marsu, která je možná stále ještě aktivní.

Důkazy v nedohlednu

Z geologického hlediska je povrch Venuše celkem mladý a utvářel se v nedávné době. Celá věc je však stále zahalena tajemstvím, protože vědci dosud v rukou nemají vzorky z venušské půdy a v nejbližší době je ani mít nebudou.

Za úspěch už lze považovat to, že sovětské sondy Veněry na povrchu Venuše vůbec přistály a podařilo se jim pár desítek minut odolávat nesnesitelným podmínkám. Tyto aparáty pomocí spektrometru mimo jiné objevily na Venuši čedič, tedy vyvřelou horninu.

Hledání tlukotu srdce Venuše

Na americkou sondu Magellan, která Venuši zkoumala mezi lety 1990 až 1994, si dnes vzpomenou jen skalní fanoušci kosmonautiky. Aparát však nasbíral spoustu dat a údajů a vědci se k nim vrací i v současnosti.

A přitom narazili na cosi nečekaného – všimli si, jak jeden ze zaznamenaných průduchů mění tvar, rozšiřuje se, a zdá se, že přetéká roztavenou horninou.

„Vsadím se, že došlo k erupci lávového jezera,“  říká planetární vědec působící na Aljašské univerzitě a jeden ze dvou spoluautorů nové studie Robert Herrick. Průduch se nacházel na boku sopky Maat Mons a snímky byly pořízeny již v roce 1991.

Heuréka

Při jednom z hledání Herrick forenzně zkoumal sopku Maat Mons. Tato sopka, pojmenovaná po egyptské bohyni pravdy a spravedlnosti, je nejvyšší sopkou na planetě. Na jednom z jejích boků se mezi únorem a říjnem 1991 něco změnilo.

Během těchto osmi měsíců se do otevřeného průduchu, který se zvětšil z 0,8 na 1,5 čtverečního kilometru, nahrnula hmota a ze svahu zřejmě vytékal čerstvý proud materiálu.

Látka vyplňující ventilační otvor by mohla být skalní úlomek ze sesuvu půdy. Je také možné, že útvar podobný proudu byl přítomen již na únorových snímcích, ale kvůli úhlu snímků nemohl být vidět.

Černé na bílém?

Nejpravděpodobnějším scénářem však je, že v roce 1991 došlo k obrovské erupci lávy, která vyplnila rozšiřující se průduch a část se vylila přes okraj nebo vytekla trhlinou. „S jistotou můžeme říci, že změnila tvar,“ říká Herrick.

A když sopka na Zemi takto dramaticky změní tvar, je hlavní příčinou vždy roztavená hornina.

Po tolika nepřímých důkazech „je to poprvé, kdy vidíme změnu něčeho,“ říká Anna Gülcherová, planetární vědkyně z Kalifornského technologického institutu.

Každopádně stoprocentní jistotu o existujícím vulkanismu na Venuši přinesou až sondy EnVision od ESA a VERITAS od NASA, které by k druhé planetě měly dorazit v roce 2030.