Svoje příbuzné nemá Rudolf Habsburský v lásce. Jedinou výjimku snad tvoří mladší bratr Arnošt. Ve chvíli, kdy odchází jako místodržící do Nizozemí, jmenuje svého dalšího bratra Matyáše místodržícím ve Vídni a pověří ho vrchním velením armády. Sourozenec mu ale brzy začne přerůstat přes hlavu.
Matyášovi II. (1557–1619) nechybí ctižádost. Obtížně se smiřuje s tím, že jeho starší sourozenec Rudolf II. (1552–1612) jako prvorozený získal trůn. Chce ho sám pro sebe, určitě by vládl lépe!
Matyáš nemůže poněkud výstředního Rudolfa ani cítit a totéž platí i naopak. Poddaní s Rudolfem nejsou příliš spokojení. Když ho trápí deprese, není schopen vládnout a všude očekává spiknutí. České stavy proto pomalu přecházejí na Matyášovu stranu.
Mladší bratr, povzbuzený císařovými neúspěchy, sebere armádu a roku 1608 s vyráží k Praze. Střetnutí končí 25. června 1608 uzavřením tzv. Libeňského míru. Rudolfovi teď zbývají k vládě jenom Čechy. Matyáš si uzurpuje Moravu, Uhry a Rakousko.
Rozčilený Rudolf se soustředí na jediné, udržet si zbytek moci. „Jestli už dřív Matyáše nesnášel, nyní v něm spatřoval netvora ztělesňujícího vrchol věrolomnosti,“ poznamenává současný autor Petr Hora. Za Rudolfa se ale postaví české stavy.
Za pomoc ale samozřejmě chtějí odměnu. Jeho oslabení se pro ně stává skvělou příležitostí vymoct si náboženskou svobodu.
Chybné rozhodnutí
Začerstva dodají Rudolfovi text Majestátu. I když Rudolf nemá chuť, 9. července 1609 je donucen dokument parafovat. Vypadá to, že pro luterány a kalvinisty v Čechách svítají lepší časy.
Pomoc proti ambicióznímu Matyášovi a odbojným Čechům slíbí Rudolfovi jeho bratranec Leopold Pasovský (1586–1632) a se svým vojskem vpadne v zimě roku 1611 do Čech. 26. března 1611 stojí před Prahou i 10 000 Matyášových ozbrojenců.
Rudolf se doslechne, že čeští stavové naslouchají Matyášovi. Chápe, že podpora vpádu pasovských byla chybou. Tu mu Češi rychle spočítají. Sněm Českého království je do Prahy svolán na 12. dubna 1611 a usnese se na Rudolfově abdikaci. Trůn získává Matyáš.
Korunovace se dočká hned o měsíc později. Poté slibuje všem všechno, ovšem s douškou, že to bude příště. Čeští a moravští páni zatím neprotestují. Novému králi se do plnění závazků ale dvakrát nechce. Dokonce se zdráhá svolat i další sněm českých stavů.
Správně tuší, že bude čelit kritice. Nakonec se k tomu v lednu 1614 odhodlá z jediného důvodu: Nutně potřebuje peníze na válku proti Turkům. Požadavky stavů ale smete ze stolu. Teď se bude jednat jenom o tom, co chce on!
Kývnou na daň
Sílí hlasy nespokojenců proti Habsburkům. Jenže jednota mezi stavy neexistuje a na dalším sněmu v létě roku 1615 se to plně projeví. Dokonce Matyášovi odkývnou novou daň 800 000 zlatých, kterou mají každý rok odevzdávat.
Spokojený král si mne ruce a kuje další plány.
„Nástupnictví nebudu během svého života řešit,“ řekl sice roku 1611 stavům, ale 5. června 1617 jim suše oznámí, že trůn po něm převezme Ferdinand Štýrský (1578–1637), známý tím, že se s katolíky moc nepáře.
V očích protestantských pánů se zračí děs. Po silném nátlaku ale sněm Ferdinandův nárok uzná. Během následujícího roku prší do Vídně nářky na porušování Rudolfova majestátu. Matyáš odpovídá hrozbami, že stěžovatele potrestá. V českých stavech to vře.
Poslední kapka jejich trpělivosti padne 23. května 1618, kdy rukou nespokojenců vyletí z oken kanceláře na Pražském hradě místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572–1652) a Jaroslav Bořita z Martinic (1582–1649) a písař Fabricius (asi 1570–1632).
Stavovské povstání je zahájeno, ale Matyášovi momentálně chybí dvě základní věci, aby je účinně potlačil – peníze a vojsko. Umírá o necelý rok později 20. března 1619.
