Déšť nedává lidem spát. Nejistota, zda bude další den pršet, způsobí, že už v čínských kronikách ze starověku najdeme první záznamy o měření dešťových srážek.

Všichni přepokládají, že když se naučí dešťové srážky měřit, pochopí také princip, jak vznikají, a budou se na ně moci připravit. Právě proto si už v 15. století německý kardinál a učenec Mikuláš Kusánský (1401–1464) hraje s klubky vlny.

Povšimne si, že vlna pohlcuje vlhkost. Když pak zváží suché klubko a klubko nasáklé vlhkostí, zjistí rozdíl.

Nejdokonalejším měřidlem se stává vlas

Mnohem dokonalejší vlastnosti, než vlna má ale tenoučký lidský vlas. Zpozoruje to renesanční umělec a vědec Leonardo da Vinci (1452–1519). I jemu vrtá hlavou otázka správné předpovědi počasí.

Snaží se proto sestrojit přístroj, který by uměl vlhkost vzduchu zachytit a změřit. „Lidský vlas pohlcuje a udržuje vodu a tím mění svoji délku,“ uvažuje při svém experimentování myslitel. Jako měřidlo si proto kolem roku 1490 vybere právě lidský vlas.

V přístroji se vlas jednoduše napne tak, aby k němu měl přístup vzduch, a páčka ukazuje změnu jeho délky.

Důmyslné čidlo

Podle odborníků se v rozpětí 0–100 procent vzdušné vlhkosti délka vlasu zvětší asi o 2,5 procenta. Nejpřesněji prý ukazují změny díky svému složení odmaštěné přírodní blonďaté vlasy. Vedle vlasového vlhkoměru se brzy objevuje také tzv.

zlatotepecká blána, kterou tvoří tkáň ze slepého střeva hovězího dobytka. Napíná se do kruhového rámečku ve tvaru trychtýře. Posuv středu trychtýře způsobený vlhkostí se poté mechanicky převádí na stupnici.