„Král si zajel jako kdysi podle svého zvyku lovit do odlehlých lesů kraje kamýckého,“ píše Zbraslavská kronika, jak Přemysl Otakar II. tráví volné chvíle, když se nevěnuje vládě. Štvanice na zvěř patří mezi jeho nejoblíbenější koníčky.

Stejně jako jeho otec Václav I. (1205–1253) se český král Přemysl Otakar II. (kolem r. 1233–1278) veze na módní vlně rytířství. Od panovníka se očekává hlavně štědrost vůči jeho družině, které má strojit hostiny a zábavy.

Kromě lovu a pitek se ovšem už ve 13. století objevují v českých zemích také ušlechtilejší hry, např. šachy. Královský hrad je určen nejenom k bydlení, ale i jako reprezentativní prostor.

Panovníkova komora – ložnice – se často mění v místnost, v níž probíhají významná politická jednání.

V 70. letech 13. století na pražský dvůr přijíždí italský právník Enrico z Isernie, jenž na Vyšehradě zakládá školu a zdejší dvorské úředníky učí psát listiny.

Tehdy „se vytvářely podmínky pro ujímání a šíření dalších typů písemností“, píše Žemlička.

Skvost určený pro dceru

Pražský klášter Na Františku se mění v centrum tvorby nádherných iluminovaných rukopisů. Rodí se tu Františkánská bible a Osecký lekcionář. Skvostem se stávají také rukopisy vyráběné pro baziliku svatého Víta.

Skutečnou perlu ovšem umělci vytvořili pro Přemyslovu dceru Kunhutu (1265–1321), abatyši kláštera svatého Jiří na Pražském hradě.

Šlo o Pasionál abatyše Kunhuty, vznikající ve dvou etapách, v letech 1312 a 1321. Sepisuje ho Beneš, kanovník kláštera sv. Jiří, a sám také vytváří obrazový doprovod. Témata obrazů jsou náboženská.

Básníci mluví do politiky

Básně se nevyhýbají ani politickým tématům. Poeta Bruder Wernher například říká Přemyslovi (v počátcích jeho vlády v Rakousku), ať si „váží spolehlivosti rakouských šlechticů“.

Oblíbené jsou ale především příběhy, které se na pražském dvoře předčítají před publikem.

Posluchači ztichnou, když v eposu Vilém Oranžský líčí Oldřich z Türlinu Vilémovu výpravu proti španělské nadvládě, jeho věznění pohanským králem Tybaldem a lásku hlavního hrdiny k pohanské královně Arabele.

Oldřich si jako ústředního hrdinu vyprávění vybere fiktivní postavu provensálského markraběte Viléma Oranžského. Příběh vyšperkuje dobrodružnými pasážemi a také popisem lásky Arabely a Viléma.  Na své si tak přijdou muži i ženy.

Toto dílo Oldřich „vytvořil pro vznešeného českého krále“, jak napsal ve svém věnování. Další z literárních mistrů, Oldřich z Etzenbachu, sepíše epos o Alexandrovi Velikém (356–323 př. n. l.), z něhož je znát inspirace Přemyslem.