„Srdce překypuje, mozek v nadšení se chvěje,“ nechaly se v říjnu 1891 unést Národní listy světelnou fontánou. „Před žhavým tryskem ozářené vody stojíme a voláme:
Sláva Křižíkovi!“ Pokud to někde v Rakousko-Uhersku jiskřilo elektrizujícím nadšením, pak to bylo v českých zemích.
V období první republiky patřil československý energetický průmysl na světovou špičku – v průměrné výrobě elektrického proudu na obyvatele stál na 9. místě na světě. Pro srovnání – dnes se pohybujeme kolem 30. místa.
Mezi elektrifikovanou elitu české země vyneslo úsilí několika průkopníků elektrotechniky ve století předcházejícím, mezi které patřil i František Křižík (1847-1941), jehož životním krédem se stala snaha „dokázat, že co dovedou cizinci, dovedeme i my Češi“.
Konečně praktická obloukovka
Než Křižík zkrotil nový živel, elektřinu, věnoval se dlouho železnici. Směřování mladého vynálezce změnila až Světová výstava v Paříži roku 1878. Tam poprvé na vlastní oči uviděl tzv. Jabločkovovu svíčku.
Oblouková lampa ruského vynálezce Pavla Jabločkova (1847–1894) nebyla bez chybiček, dokázala například svítit pouze hodinu. „Po měsíci jsem odjížděl zpátky do Plzně s předsevzetím, že jeho nedostatky odstraním,“ napsal si Křižík.
Výsledkem byl roku 1881 patent na obloukovku, která se dala zhasínat a zažehávat dle potřeby a svítila bez výměny uhlíků až 12 hodin. „Osočení“, že by vynalezl obloukovou lampu, se Křižík bránil.
„Pouze jsem postavil obloukovku na stupeň praktické upotřebitelnosti,“ říkával. Jeho samočinně regulované lampy byly senzací na Mezinárodní elektrotechnické výstavě v Paříži roku 1881. Záhy už osvětlovaly evropské metropole.
Budiž světlo!
Křižíkův karlínský podnik se do roku 1890 stal největším elektrotechnickým podnikem v Evropě, vyrábějícím krom obloukovek také vojenské světlomety, elektromotory, transformátory nebo elektrické lokomotivy.
„Dvě vady Křižík přece má: Není obchodníkem a je příliš skromný, jedním slovem – je Čech,“ napsal o něm Jan Neruda. Podnik se dostal do ztrát a jeho zakladatel o něj přišel. Křižík byl vůbec velký patriot.
Proto se jeho životní zakázkou stala Jubilejní výstava v Praze roku 1891. Celý areál osvětlil za pomoci 1500 žárovek, na city návštěvníků pak zapůsobil pomocí barevné světelné fontány, která chrlila 250 litrů vody za vteřinu, i obřím světlometem na věži Průmyslového paláce.
Doprava budoucnosti
Hybridní vozy nepovažuje za dopravní prostředek budoucnosti jenom současný svět, počítal s nimi už Křižík na konci 19. století. Tři elektromobily podobné otevřenému kočáru, které ujely až 40 km, také sám zkonstruoval.
Ještě předtím, v roce 1881, uvedl do provozu jednokolejnou elektrickou dráhu z Letné na výstaviště, první tramvajovou linku v Rakousku. „Lidičky, on to nebyl ani kilometr, ale koncesi jsem měl jako na Severozápadní dráhu.
Šest ministrů se na ni muselo podepsat, a ještě císař pán, než mně dovolili s tím vagónkem vyjet,“ vzpomínal Křižík. Jeho „elektriky“ postupně vytlačily koněspřežnou tramvaj. Následovala první elektrická lokomotiva, která vyjela v roce 1903 z Tábora.
Neměla komín ani akumulátorové baterie, přesto dosáhla na rovince úctyhodných 30 km/h.
