Chystáte se během léta k moři? Až budete ležet na pláži a poslouchat šumění vln, najděte si chvilku k zamyšlení. Známe moře a oceány dobře, nebo jsou pro nás jednou velkou záhadou?

Myslíte si, že moře je nejteplejší na prosluněné pláži? Že když zamrzne, pořád chutná slaně? A že u krajů je mělké, zatímco uprostřed nejhlubší? Samá voda!

MÝTUS č. 1:

Uprostřed je největší hloubka

U břehu máme vodu jen po kotníky, o kousek dál po kolena…, a za chvíli už bychom se bez plavání utopili. Logicky tak můžeme předpokládat, že nejhlubší je moře přibližně ve svém středu, než se zas hloubka začne snižovat směrem ke druhé straně. Kdepak, tak jednoduché to není!

Kdyby celé moře vyschlo a mohli bychom se procházet po jeho dně, bude podobně členité jako jiné části země. Občas rovina, někde hory a jinde zase příkopy a propasti.

Takový podmořský příkop vznikne v místě, kde se střetnou dvě litosférické desky a jedna se začne podsouvat pod druhou. Obvykle se dostane 3 až 4 km pod mořské dno, rekordmanem je však Mariánský příkop, hluboký téměř 11 km!

Velké příkopy nemusí být jen uprostřed moří, například kaňon Nazaré, který bývá přirovnáván k obrácenému Grand Canyonu, najdete hned kousek od portugalského pobřeží nedaleko Lisabonu.

MÝTUS č. 2:

Na širém moři nejsou velké vlny

Vlny se v našich očích zvětšují tím, jak se blíží na pobřeží. Využívají je surfaři a dokážou tu napáchat i pěkné škody. Chtělo by se skoro věřit, už uprostřed musí být moře docela klidné… Není!

Běžné vlny, které má na svědomí foukající vítr, jsou tvořeny pevnými částečkami rotujícími při hladině. Tvar a výška vlny závisí na řadě faktorů, jedním z nich je i hloubka vody. Pokud je dostatečně velká, rotující částice opisují kolečka.

Na mělčině už se tvar jejich dráhy mění, a jakmile začnou doslova drhnout o zem, vlna se zlomí a skončí jako pěna. Z dlouhé a nízké eolické vlny se stává vysoká vlna driftová!

Rozhodně to ale neznamená, že lodě daleko od břehu nemohou ohrozit obří vlny. V roce 2013 je uprostřed severního Atlantiku zaznamenaná vlna vysoká 19 metrů, jiná měření uvádějí i hodnoty nad 20 metrů!

Za podobné obry mohou nevšední podmínky, třeba když se extrémní vítr setká s oceánským proudem.

MÝTUS č. 3:

Moře je vždy modré

Na mapách je to jednodušší, tam jsou moře a oceány skutečně zásadně modré. Různé geografické názvy nás ale odkazují i k jiným odstínům. Skutečně se Rudé, Žluté či Černé jmenují podle svých zabarvení? Něco na tom jistě bude!

Molekuly vody nejlépe pohlcují světelné paprsky nejdelších vlnových délek, tedy červené, oranžové a žluté. Modré paprsky se ale odráží zpět a dávají tak mořím jejich typickou barvu.

Čím je moře hlubší, tím je tmavší, protože postupně se pohlcuje i modré světlo a barva se blíží černé.

Jenže v moři samozřejmě není jen voda – a modrá je tak někdy zastíněna výraznějšími konkurenty!

Žluté moře odráží barvu písku, který sem zanesla mohutná Žlutá řeka, v Rudém moři si díky vysoké teplotě lebedí červené sinice Trichodesmium erythraeum a Černé moře si nespleteme díky nánosům tmavého bahna.

MÝTUS č. 4:

Led na moři je slaný

Jen tak si olíznout ledovou kru plující po moři se většině z nás nepoštěstí. Můžeme si to ale zkusit představit. Jak asi chutná? Jako kdybychom si osolili kostku ledu mořské? Možná, ovšem bez soli!

Většina ledových ker, které volně plavou po moři, je tvořena ze sladké vody. Odlomily se totiž od pevninských ledovců, zformovaných ze zmrzlého deště a sněhu.

Voda na moři nezmrzne tak snadno jako na jezeře, protože díky obsahu soli má vyšší hustotu a potřebuje nižší teplotu (cca o 2 stupně). Když se však v některých oblastech přesto změní v led, pak ani ten moc slaný není.

Během procesu mrznutí je totiž sůl vytlačována na povrch, odkud ji vlny nebo déšť smyjí zpět do moře.

Pokud se o tom chcete přesvědčit sami, dejte osolenou vodu do mrazáku a vzniklé ledové kostky pak opláchněte pod vodou. Určitě nebudou chutně slaně!

MÝTUS č. 5:

Unáší vás proud? Rychle plavte ke břehu!

Na první pohled to vypadá, že voda z moře přitéká směrem ke břehům. Co by však dělala na souši? Voda se naopak od břehů neustále vrací zpět do moře! Neděje se tak ale na všech místech stejně, má k tomu své cesty, kterým se říká zpětné proudy. A ty bohužel každý rok připraví o život stovky nerozvážných plavců!

Zpětný proud poznáme většinou podle toho že jsou v onom místě přerušené vlny. Anebo je tu voda trochu tmavší. Proud může být široký i několik desítek metrů a táhne se 50 až 100 metrů do moře.

Nestáhne vás sice pod vodu, ovšem zahrávat si s ním není na místě – ani zdatný plavec ho většinou nepřeplave!

Pokud tedy při plavání cítíte, že vás jakási síla unáší na širé moře, v žádném případě se nesnažte proti proudu plavat zpět na pláž! Marné pokusy vás akorát vysílí a můžete se utopit. V případě zachycení zpětným proudem je lepší nechat se jen unášet dál.

Až zeslábne, doplavete šikmým směrem zpět. Anebo zkuste chvíli plavat rovnoběžně s pláží, abyste se vymanili z jeho vlivu.

MÝTUS č. 6:

Nejteplejší voda je u břehu

Kdo má rád vodu teplou jako ve vaně, vydá se k moři nejlépe někam do tropů. Kdybychom však hledali to úplně nejteplejší místo v mořích, u pláže ho nenajdeme!

Ta nejteplejší mořská voda se překvapivě nenachází na hladině, kde ji roztápí sluneční paprsky, ale přímo u dna!

Na některých místech je totiž zemská kůra velmi tenká a láva se dostává těsně pod povrch. Když se v něm někde vytvoří trhlina, voda nateče do mezery, kde ji zahřeje žhavé magmata a vyžene opět ven.

Takovému místu se říká geotermální průduchy a panují v něm teploty okolo 400 °C!

A přestože v takových hloubkách už se většinou nedaří podmořskému životu, tady se to hemží těmi nejrozmanitějšími tvory. Když totiž magma vyhasne, průduchy se dostávají do vody velmi výživné látky – pro živočichy doslova multivitaminové bomby!