Vůdce umírněných katolíků Vilém z Rožmberka se už mnohokrát osvědčil jako diplomat ve službách habsburského domu a císař Maxmilián II. (1527–1576) i nyní sází na jeho schopnosti. Věří, že na osiřelý polský trůn v roce 1572 prosadí jeho syna Arnošta.

Vilémovi z Rožmberka (1535–1592) hraje do karet, že dostává pravidelný servis v podobě týdenních psaných novin a má rozsáhlou síť agentů na důležitých místech po celé říši i v zahraničí.

Maxmilián by těžko hledal informovanějšího a obratnějšího vyjednavače.

Důležitá je i příbuznost českého a polského jazyka, která ulehčí jednání. Viléma a také Vratislava II. z Pernštejna (1530–1582) pověřuje, aby přesvědčili polskou šlechtu, že Arnošt bude nejlepší volbou.

„Znají jazyk a jsou to nejpřednější a katolictví nejoddanější osoby v Čechách,“ vysvětluje, proč los padl právě na tyto šlechtice. Jenže Vilémovi císař ve skutečnosti nevěří. „Nebude Rožmberk sledovat své vlastní zájmy?“ ptá se sám sebe.

„Budete mi podávat informace o každém jeho kroku,“ klade proto na srdce vratislavskému biskupovi Martinu Gerstmannovi (1527–1585), jenž se stává císařským špionem.

Bez úplatků to nejde

Hned 80 kočárů více než 400členného poselstva se 17. srpna 1572 vydává na cestu. 26. srpna téhož roku už je u bran města Krakova. Habsburkové ale v Polsku nemají dobrou pověst.

Nikdo s nimi nechce vyjednávat, aby na něj nepadl stín podezřelé spolupráce se zahraniční mocností. Navíc na polském území řádí mor, a tak se delegace musí vyhýbat místům nákazy.

Neustále se stěhuje, a nakonec jí nezbývá než strávit zimu 1572/1573 v městečku Urzedowě poblíž Sandoměře (asi 150 kilometrů severovýchodně od Krakova). Ani to ale obratného diplomata neodradí od jeho poslání. Setkává se s významnými polskými šlechtici.

„Nešetřil při tom dary koní, vykládaných ručnic, kordů a loveckých psů, jež si dal posílat z Čech, a které mu otevíraly brány zámků i srdce jejich majitelů,“ líčí současný historik Jaroslav Pánek, jak Vilém uplácí důležité magnáty.

Získá mocné příznivce

Jenže čím více proniká do polských poměrů, tím méně český šlechtic věří, že v konkurenci ostatních kandidátů Habsburk uspěje. Má ve svém odhadu pravdu.

5. dubna 1573 vyráží do Varšavy na volební sněm a o čtyři dny později na něm přednese svůj projev v češtině s mnoha polskými výrazy, aby mu přítomní dobře rozuměli. Nepřesvědčí je ale, aby dali hlas Arnoštovi.

Národnostně cítícím Polákům vadí, že Habsburkové ve své říši omezují svobodu šlechty. Při volbě nakonec vítězí francouzský kandidát, princ Jindřich z Valois (1551–1589).

Mezi kandidáty se ale objeví i Rožmberkovo jméno, a když v roce 1574 z Jindřich z Polska prchne do Francie a znovu se řeší uvolněný polský trůn, má Rožmberk mezi Poláky dost příznivců.

Patří k nim kalvinista Stanislav Szafraniec (1525/1530–1598) a protestant Konrád Krupka Przecławski, ti vyzdvihují Vilémovu spřízněnost s Poláky a umírněnost v prosazování katolické víry.

„Vedle zmíněné již náboženské snášenlivosti… bylo to i jeho manželské spříznění s dynastií, která vymřela právě králem Zikmundem Augustem,“ píše historik Zdeněk Kalista (1900–1982).

Vilémova již mrtvá žena Žofie byla vnučkou krále Zikmunda I. Starého (1467–1548). Rožmberk ale ambice nakonec sám vzdá a králem je zvolen Štěpán Báthory.