Touží po věčném mládí a pro kapku krve neváhá bez mrknutí oka zabít. V červené tekutině spatřuje spásu a sílu. Služebné a poddané se před ní mají na pozoru. Aby ne, když je jednou z největších ženských vražedkyň, zapsaných dokonce i v Guinessově knize rekordů!
Do dějin se tato na první pohled nevinná žena zapíše inkoustem s příměsí krve. Ačkoli žije v době, kdy světem cloumají války, sama neváhá rozpoutat sérii bestiálních činů. O život má svým vražděním připravit na 650 obětí.
A to jen pro svůj vlastní prospěch a touhu po duševní očistě. Skutečně je však v její moci takové šílenství rozpoutat?
Holčička se špatnými geny
Alžběta Báthoryová (1560–1614) se narodí se zlatou lžičkou v puse do jednoho z nejvlivnějších rodů nejen v Uhrách, ale celé Evropě. Dětství stráví na rozsáhlém rodinném sídle v Ecsedu, kde se jí dostává potřebného vzdělání.
Hovoří plynně několika jazyky, je zapálenou astronomkou. Už v mládí však může pozorovat u svých příbuzných jisté výstřední chování. Příbuzní jak z otcovy, tak matčiny strany mají sklony k samolibosti, pýše, tyranství nebo sexuální zvrácenosti.
Když je v 15 letech provdána za Františka Nádasdyho (1555–1604), je to jako kdyby přišel svůj k svému. Ani maďarský šlechtic totiž nevyniká zrovna klidnou a radostnou povahou.
Sám má údajně tancovat s mrtvolami svých nepřátel nebo jejich useknuté hlavy jen tak vyhazovat do vzduchu.
Kruté zacházení
Nedlouho po uzavření manželství se u Alžběty začínají projevovat sadistické sklony. Co je v dětství zaseto, v dospělosti žena jen sklízí. Neexistuje nikdo, kdo by ji dokázal zkrotit. Její muž se údajně na některých zvěrstvech sám podílí.
Nebo je minimálně kryje. Drábové na příkaz shora „loví“ mladé dívky, nejčastěji siroty, na práci na hraběnčiných hradech. Když se dívka na léčku nechytí, neváhají ji jednoduše unést. To, že ji čekají hotová muka, zatím vůbec netuší.
Nejvíce dívek má přijít o život v Čachticích a Sarváru. A proč to všechno? Údajně kvůli přímo opojnému pocitu moci, který zde Alžběta cítí! Právě nadřazenost a postavení dávají naplno vyniknout její bezbřehé bestiální fantazii.
Ničivá síla
Báthoryová totiž nebohým dívkám chladnokrevně a bez mrknutí oka vpichuje špendlíky pod nehty nebo přikládá na tělo rozžhavené mince. Těm méně šťastným vytrhává zuby jeden po druhém nebo do jejich těl brutálně kope.
Ničím ojedinělým není ani bičování nebo opalování svíčkami! Ne vždy však její oběti okamžitě zemřou. Některé následkům svých zranění dlouho vzdorují.
Skutečnou sadistickou třešničkou má však být železná dutá panna, opatřená uvnitř bodci, sloužící k odkrvování nebohých dívek. V nashromážděné krvi se má poté hraběnka pravidelně koupat.
Zlomyslná našeptávačka
Čím víc obětí má na svědomí, tím víc si uvědomuje, že bez těchto praktik nemůže žít. Krev je pro ni něčím naprosto výjimečným, co ji fascinuje a nekontrolovatelně přitahuje. Mnohdy ji proto neváhá dokonce pít nebo ji jen tak pozorovat!
Ve všem ji podporuje její věrná rádkyně a vyhlášená vědma Darvulie. Údajně to má být právě ona, kdo do hraběnčiny hlavy zasadí touhu po věčné kráse.
Navíc v ní jen podporuje sadistické choutky a sama jí dokonce radí, jak u člověka vyvolat ještě větší utrpení! Někteří ale tvrdí, že hraběnku hned na začátku očaruje a udělá si z ní svoji loutku.
Týrání jako oslava!
Od krutého zacházení ji neodradí ani fakt, že je pětinásobnou matkou. O dvě z dětí však za tragických okolností přijde. Nehne s ní dokonce ani smrt milovaného muže. Mučením oslavuje jakékoli svátky, narozeniny dětí, nebo dokonce svatby!
S nebohými těly si po svém řádění hlavu neláme. Některá skončí zakopána na hřbitově, ostatní jsou jen tak ledabyle ukryta na různých polích či v jámách. Jednou, když se zakopání úplně nevyvede, roztahají místní psi po dvoře různé části těl.
Už tehdy se začíná proslýchat, že hraběnka není úplným vzorem ctnosti a že je nejspíš posedlá ďáblem. Když navíc v roce 1608 na trůn nastupuje Matyáš II. (1557–1619) začínají se nad sadistkou pomalu stahovat mračna. Podezřelá úmrtí a stížnosti se totiž rozhodne důkladně prošetřit.
Ten, který vše překazí
Běsnění oficiálně praskne v roce 1610, kdy hraběnčinu špinavou hru odhalí Juraj Turzo (1567–1616). Hraběnku se rozhodne zkontrolovat ve vánoční čas, kdy si lidé užívají rodinné veselí.
Ve chvíli, kdy vstoupí do Alžbětiných komnat, čeká na něj děsivá podívaná.
„Když naši lidé a služebnictvo vešli do domu, našli tam mrtvou dívku, kromě toho tam seděla další zmlácená žena a další, svázané, které si ta prokletá osoba schovávala pro jinou příležitost,“ svěří se později v dopise své ženě.
Hraběnka je naprosto otřesená a srší vztekem. Než se však rozhoří soudní tahanice, v mučení pokračuje chladnokrevně dál!
S pravdou ven
Ostře sledovaný proces začíná v roce 1611 ve Velké Bytči. Zatímco Alžběta se i přes veškeré prosby soudu osobně neúčastní, vypovídají její nejbližší, kteří jsou jí při krutostech vždy při ruce.
Vyslechnuto je na 300 osob a většina z nich svědčí v hraběnčin neprospěch. Služebná Dora vypoví, že „když byla paní nemocná, že nemohla nikoho bít, přitáhla si děvčata k sobě a kusy masa jim zuby vytrhávala z tváří a ramene“.
Pobočník Ficko celou verzi jen doplňuje: „Paní jim dva ukazováky strčila do úst a tak dlouho je roztahovala, dokud se ústa netroztrhla.“ Všichni jsou bez výjimky odsouzeni k trestu smrti. Jen hraběnka vyvázne s doživotním domácím vězením.
Je možné, že je skutečně natolik nemocná, aby se mohla s chladnou hlavou dopouštět takových zvráceností? A proč vlastně nikdo nezakročí? Údajně všechny sužuje strach.
Vypečený komplot?
Po smrti čachtické paní, jak se začne Alžbětě přezdívat, jsou některými historiky postupně předkládány argumenty, snažící se ženu očistit a celý proces označit za vykonstruovaný.
Údajně za vším stojí snaha hraběnku připravit o rozsáhlé rodinné majetky, které mnohým dlouhá léta leží v žaludku. O spiknutí hovoří také samotná Alžběta, jež za strůjce všeho označuje právě nenasytného a mocichtivého Turza.
Další neověřené tvrzení se vztahuje k nalezenému tělu v komnatách. To má totiž patřit exhumované dívce, která zemře tři měsíce před tím, než se Turzo vůbec objeví na scéně. Verzi má údajně podpořit také všudypřítomný mrtvolný zápach.
Zamotaná rovnice
Největší záhadou je dodnes přesný počet obětí! Jediným zdrojem informací jsou totiž výslechy svědků, které jsou podle některých značně nespolehlivé. Údajně mají být svědci mučeni a k výpovědím nuceni násilím.
Všichni do jednoho navíc udávají jiný počet, ačkoli se na vraždění podílejí společně. Jistá Katarína sice vypoví, že jeden ze sloužících objeví v hraběnčině truhle seznam čítající na 650 jmen, při důkladnějším hledání se jej ale nepodaří dohledat.
Podle historiků jde o součet jmen od všech svědků, která během celého procesu padnou. Objevují se také verze, že je Alžběta jen špatnou osobou na špatném místě, což z ní udělá vhodnou oběť.
I přes veškeré domněnky je nevyvratitelným faktem, že je Alžběta ke svým poddaným krutá a neprojevuje vůči nim ani špetku soucitu. Mohou právě proto lidé nakonec svědčit v její neprospěch?