„Ďábelský symbol,“ pokřižuje se kněz Ve 13. století, když spatří na papíře nulu. „S tím raději nechci nic mít,“ rozhodne a listinu pro jistotu spálí. Co kdyby ho Bůh za takové rouhání potrestal. Katolíci se ve středověku bojí nuly jako čert kříže. Pro jistotu počítají s římskými číslicemi, což není zrovna praktické.
Znalost nuly a arabských číslic přitom už dávno není žádnou novinkou. Dnes se za první zápis nuly považuje údaj v matematickém rukopisu objeveném roku 1881 ve vesnici Bakhšálí v dnešním Pákistánu.
Uhlíková metoda ho datovala do období 3.–4. století n. l. Ve střední Evropě se počty s nulou začínají objevovat ve 12. století. Přinesli ji sem Arabové z Indie ve formě hindsko-arabské číselné soustavy.
Popisuje matematické operace
Už Indický matematik Brahmagupta (596/598–668/670) roku 628 stanovuje pravidla pro používání nuly při počítání a zabývá se také zápornými čísly.
„Není známo, kdy se v Indii objevila… U něj se však už vyskytují všechna základní pravidla pro operace s těmito čísly a je tedy velice pravděpodobné, že v tomto směru nevyšla iniciativa od něho,“ uvádí ve 20. století ruský historik matematiky Adolf Pavlovič Juškevič o záporných počtech.
O nule se Evropané dozvídají z překladu díla perského matematika Muhammada Al-Chorezmího (asi 780–asi 850).
Sázka na jistotu
Středověká křesťanská církev má však s nulou problém. Skutečnost, že by Bůh stvořil nic, považují církevní hodnostáři za kacířství… Za největší autoritu považují Aristotelovo učení o podstatě vesmíru.
Proslulý řecký filozof Aristoteles (384–322 př. n. l.) se ovšem nicoty i nekonečna bojí! Podle něj je vesmír konečný a zaplněný hmotou, kterou rozhýbává prvotní síla. Tu katolíci spojují s Bohem, proto jim Aristotelův výklad vyhovuje.
Naopak nula se pro ně stává velkým oříškem. „Papežská kurie byla k novému nebezpečí zpočátku slepá. Vysoce postavení duchovní si zahrávali s nebezpečnými idejemi prázdnoty a nekonečna,“ líčí americký autor Charles Seife.
Neznámého znaku se ale brzy zaleknou a vracejí se k prověřeným Aristotelovým teoriím.
