„Je malý, má sotva loket míry,“ říkají si na konci 13. polští velmožové.
Vladislav, který si tehdy ke svým úspěchům může už připsat tituly břešťského a sieradzského knížete a kujavského a velkopolského vévody, sice nevyrostl příliš do výšky, jenže podcenit jeho snahu o sjednocení Polska je velká chyba.
Přezdívku „lokýtek“ získává pozdější polský král Vladislav I. (1261–1333), syn Kazimíra I. Myjavského, kyjavského, sieradzského a łęczyckého vévody a Eufrosiny Opolské, podle svého malého vzrůstu.
Kolik přesně měřil, se nám bohužel nepodařilo vypátrat (polský loket měřil 59,6 cm a v průběhu historie se různě měnil – pozn. red.).
Malý muž s královskými ambicemi ovšem podle dobových zdrojů byl „hrdinského ducha a robustního těla.“ První zemi, kde by mohl vládnout, Jižní část Kujavska (území v dnešní střední části Polska), získává už po otcově smrti v roce 1267. Tehdy mu je pouhých šest let.
Klidu se nu nedostává
Do víru velké politiky se dostává jako sedmnáctiletý v roce 1288. Jenže příliš mu nevěří ani polská šlechta, se kterou musí neustále bojovat, ani církev – trnem v oku je pro krakovského biskupa Jana Muskatu a poznaňský biskup Ondřej ho dokonce uvalí do klatby.
Těmi hlavními protivníky, kteří mu brání vytvořit z Polska jednotnou zemi, ale jsou čeští přemyslovští králové Václav II. (1271–1305) a Václav III. (1289–1306).
Jenže klid nemá ani po jejich smrti, přestože od 20. ledna 1320 je korunovaným polským králem.
Lucemburk si přivlastňuje jeho zemi
Český panovník Jan Lucemburský (1296–1346) jako nástupce Přemyslovců užívá od roku 1310 titul polského krále a s Lokýtkem se proto velice rychle dostává do sporu.
„Polská situace je tím obtížnější, že na jihozápadě hraničí se zapřisáhlým nepřítelem, který si dělá nárok na trůn, ne-li celého Polska, tedy alespoň Velkopolska a považuje se za dědice českých králů Václava II. a III.,“ píše současný polský historik Tadeusz Marian Nowak v Lokýtkově životopise.
„Jan Lucemburský viděl šanci pro svou další expanzivní politiku,“ popisuje tehdejší napjatou situaci mezi oběma vladaři český dějepisec Radek Fukala (*1963).
Příměří mezi nepřáteli
Vladislav v roce 1326 útočí na Braniborsko, protože chce mít pod kontrolou obchodní cesty z Podunají na sever Evropy. Ačkoli si na výpravu pozve jako posilu litevského velkoknížete Gedimina (kolem1275 – 1341), nakonec neuspěje.
Jeho nezdaru využije Lucemburk a jako říšský vikář (zástupce římského krále Ludvíka IV. Bavora) vyráží na výpravu do Malopolska. Jan sice obsadí pohraniční hrady, ale Krakov nedobude. Zaskočený Vladislav žádá o pomoc.
Uherský král Karel I. Robert z Anjou (1288–1342) mu ji neodepře a při svých diplomatických jednáních má štěstí. Obratně se mu podaří dojednat v Trnavě ukončení bojů mezi znepřátelenými soky.